Chorál je liturgickým zpěvem západokřesťanských církví. Název vznikl z latinského chorus (sbor). Nejdůležitějšími druhy jsou chorál gregoriánský a protestantský. V přeneseném významu jsou nazvány jako chorál také některé instrumentální a vokální skladby slavnostního vznešeného rázu.

VZNIK GREGORIÁNSKÉHO CHORÁLU

Východiska křesťanského bohoslužebného zpěvu
Křesťanský bohoslužebný zpěv se rozvíjel spolu s křesťanstvím výrazněji po roce 313, kdy bylo v západořímské říši uznáno toto náboženství za státní. Navázal na hudební styly Předního východu, především na židovské synagogální zpěvy. Z židovské liturgie převzal melodickou deklamaci liturgických textů, zpěv žalmů a melodiku melismatického typu. 

Starší typy křesťanského bohoslužebného zpěvu
Křesťanství se šířilo po celém římském impériu, v jednotlivých oblastech přitom vznikaly odlišné typy liturgie i bohoslužebného zpěvu – chorál římský, ambroziánský v Miláně, irský, galikánský ve francké říši, mozarabský ve Španělsku.

Redakce bohoslužebného zpěvu – gregoriánský chorál
Římská církev usilovala o sjednocení liturgie a v souvislosti s tím i o redakci bohoslužebného zpěvu. Tento proces vedl k vytvoření nového římsko-franckého chorálu, který byl od 9. století označován jako gregoriánský chorál. Názory na průběh reformy bohoslužebného zpěvu nejsou jednotné. Tradičně se připisovala zásluha o vytvoření gregoriánského chorálu papeži Řehoři Velikému, který byl papežem v letech 590 – 604. Novější výzkumy však kladou průběh reformy až do 8. století. V průběhu několika staletí se gregoriánský chorál prosadil v celé západokřesťanské oblasti a nahradil starší typy liturgických zpěvů.

 

BOHOSLUŽBY ŘÍMSKO-KATOLICKÉ CÍRKVE 

Mše, officium
Hlavními bohoslužbami, při kterých se zpíval gregoriánský chorál, byly mše (lat. missa) a hodinky (lat. officium, též čes. oficium). Součástí mše byly od pozdějšího středověku zpěvy s proměnlivými texty – mešní proprium (lat. proprium missae) a zpěvy se stálými texty – mešní ordinarium (lat. ordinarium missae).
Hodinky byly určené pro klérus. Jednalo se o cyklus osmi pobožností, které probíhaly v průběhu dne i noci a byly věnovány životu určitého světce. Patřily k nim jitřní laudy (chvalozpěvy, lat. laudes), v průběhu dne prima, tercie, sexta, nóna, podvečerní nešpory (lat. vesperae) a popůlnoční matutinum. Z hudebního hlediska obsahovaly lekce, žalmy, responsoria, antifony a hymny.
Gregoriánský chorál zněl i při některých dalších příležitostech – při procesích, církevních slavnostech apod.

DRUHY GREGORIÁNSKÉHO CHORÁLU

Lekce, orace, litanie, žalmy, antifony, responsoria, mešní proprium, mešní ordinarium, hymny, tropy, sekvence, duchovní hry
Repertoár gregoriánského chorálu byl velmi bohatý, podle povahy zhudebněného textu, funkce v náboženském obřadu a podle charakteru zpěvní melodiky se diferencoval na několik druhů. Lekce, orace a litanie byly nejjednodušším typem zpěvu, který se uplatnil ve mších i hodinkách. Jednalo se o zpěvní přednes bohoslužebných čtení a modliteb. Text byl recitován na jednom tónu, drobné melodické obraty se objevily v místech interpunkčních znamének.

Lectio II: Homilia Beati Augustini Toto zpěvní čtení z kázání svatého Augustina bylo součástí officia ke svatému Vojtěchovi.

Podobný charakter měly biblické žalmy, které tvořily součást officia, ale využívaly se i při mších. Žalm (lat. psalmus) obsahoval dva nerýmované verše, které se zpěvně recitovaly na dominantě. Melodicky byl zdůrazněn začátek a konec každého verše. Žalm mohl být rozšířen o sborovou antifonu, která se zpívala před zahájením sborového žalmu a po jeho ukončení. Podobně mohl být sólový žalm rozšířen o sborové responsorium.
Mešní proprium (lat. proprium missae) zahrnovalo proměnlivé části mše, jejichž texty se vztahovaly k příslušné neděli nebo svátku. Hudebně souvisely se zpěvem žalmů, byly to responsoria nebo antifony s následujícím žalmovým veršem, v některých případech bez něj. Introitus (též introit), vstupní část mše, obsahoval mírně zdobenou antifonu, která rámovala žalmový verš. Graduale tvořilo melismatické responsorium a žalmový verš. Následovalo melismatické aleluja, které nahrazoval ve vážných obdobích roku tractus rovněž melismatického charakteru. Další část – sekvence byla zařazována do mše až od 9. století. Offertorium bylo antifonou zpívanou k obětování, mírně zdobenou antifonou bylo i communio, hudba k přijímání.
Mešní ordinarium (lat. ordinarium missae) obsahovalo zpěvy se stálými texty, které se v průběhu roku neměnily. Do mše byly zařazovány od 9. století. Většinou byly hudebně jednodušší než propriové části, ale byly častěji tropovány. Kyrie (Pane, smiluj se) bylo krátkou prosbou, Gloria (Sláva) delším oslavným zpěvem, Credo (Věřím) vyznáním víry, Sanctus (Svatý) bylo krátkou oslavnou částí. Část Benedictus (Požehnaný) tvořila v chorálu závěr zpěvu Sanctus, až v pozdějších vícehlasých zpracováních se obě části osamostatnily. Agnus Dei (Beránku boží) se zpívalo jako prosba. Ke stálým částem mše patřil i závěrečný propouštěcí dovětek Ite, missa est (Jděte, jste propuštěni).

Kyrie de Beata Virgine Tento melismatický zpěv věnovaný Panně Marii je z mešního ordinaria, které se zpívalo v období Vánoc.

Dalším druhem gregoriánského chorálu byly hymny (chvalozpěvy). Byly to latinské strofické písně, které měly veršovaný text a zpívaly se většinou sborově. Tvořily součást hodinek, zněly také při procesích a slavnostních příležitostech. K nejznámějším a později často zhudebňovaným textům patří Te Deum a Magnificat.
Od 9. století se chorál zpracovával tropováním. Tropus byl textovým, hudebním nebo hudebně textovým rozvinutím původního chorálu. Tropování se uplatnilo v různých chorálních zpěvech, často v částech mešního ordinaria. Novým otextováním se změnily původní melismatické zpěvy na sylabické.
Zvláštním druhem tropů byly sekvence, které vznikaly novým otextováním melismatického zpěvu aleluja. Později se objevovaly jako původní zpěvy. Jejich tvorba byla velmi oblíbená, byly psány ve velkém množství, až Tridentský koncil v 16. století značně omezil jejich počet. K nejznámějším sekvencím patří Dies irae (Den hněvu), sekvence, která se stala součástí requiem, a Stabat mater.
Z tropů se rozvinuly duchovní hry. Byly to zpívané biblické scény, zhudebněné formou dialogu, které zpočátku sloužily převážně k bohoslužebným účelům. Jejich tvorba se rozvíjela hlavně po roce 1000.

CHARAKTERISTIKA GREGORIÁNSKÉHO CHORÁLU

Hudební prostředky, které využívá gregoriánský chorál, jsou velmi úsporné. Jsou to jednohlasé zpěvy na latinské texty (pouze text Kyrie je řecký) bez doprovodu nástrojů. Převládá v nich tzv. prózová melodika, která plyne klidně vpřed bez návratů a výrazných melodických vrcholů. Pouze v některých zpěvech dochází k návratům motivů a k opakování celých melodických úseků. Méně často se vyskytuje strofičnost – strofickými zpěvy jsou především hymny. Melodika se pohybuje v rozsahu mužských hlasů. Převažují v ní sekundové postupy, které jsou pouze občas prokládány terciovými až kvintovými skoky. V závěru melodie zpravidla klesá k výchozímu tónu. Podle vztahu hudby a textu se rozlišují tři typy melodiky. V melismatickém stylu, který v gregoriánském chorálu zpočátku převládal, se zpívá na jednu slabiku delší skupina not. V sylabickém stylu se spojuje jedna slabika textu s jedním tónem melodie. Styl, ve kterém připadají na jednu slabiku dva až čtyři tóny, se označuje jako neumatický.
Gregoriánské zpěvy jsou v tzv. církevních tóninách. Plynou ve volném rytmu bez pravidelné metrické pulsace. Drobné rytmické změny vycházejí z deklamace textu a z průběhu hudebních frází.
Chorál byl interpretován knězem a sborem kleriků. Mohl být provozován několika způsoby. Jednalo se o zpěv sboru – tj. skupiny zpěváků, o střídání dvou sborů – zpěv antifonální, nebo o střídání sólisty se sborem – zpěv responsoriální.
Gregoriánský chorál byl spjat s obdobím středověku, ale výrazně se uplatnil i v dalším hudebním vývoji. Závaznou složkou liturgie zůstal v období renesance, až v baroku ustoupil vokálně instrumentální chrámové hudbě. Zájem o gregoriánský chorál vzrostl opět v 19. století, kdy se začalo s jeho historickým vědeckým zkoumáním. V čele těchto snah stáli benediktýni z francouzského kláštera v Solesmes, na jejichž práci navázaly další badatelské týmy. 
Gregoriánský chorál se využíval ve středověkých a renesančních polyfonních skladbách. Ovlivnil melodickou představivost mnohých barokních i pozdějších skladatelů. V současné době je tato inspirace patrná například ve skladbách Petra Ebena.

PROTESTANTSKÝ CHORÁL

Termínem protestantský chorál se rozumí duchovní písně křesťanských církví, které se za reformace oddělily od římsko-katolické církve. Jednalo se o zpěvy v národních jazycích. V českém prostředí tvořily tento repertoár předhusitské, husitské, utrakvistické a českobratrské duchovní písně.
V užším významu se termín protestantský chorál vztahuje na duchovní písně z oblasti severního Německa, které vznikaly v 16. století v souvislosti s náboženskou reformou Martina Luthera. Hudebně navázaly na tradici německé duchovní písně, využívaly i melodiku gregoriánských zpěvů, především hymnů. Od počátku vznikaly jako jednohlas, nebo ve vícehlasém zpracování. Měly strofický text v německém jazyce, který byl buď překladem z latiny, nebo původním německým textem.

KONTROLNÍ OTÁZKY

• Co se rozumí termínem chorál?
• Jaké byly starší typy křesťanského bohoslužebného zpěvu? Co je to gregoriánský chorál?
• Při jakých příležitostech se zpíval gregoriánský chorál?
• Charakterizujte jednotlivé druhy gregoriánského chorálu – lekce, žalmy, mešní proprium, mešní ordinarium, hymny, vysvětlete, co je to tropus, sekvence.
• Jak lze charakterizovat gregoriánský chorál?
• Jaký byl význam gregoriánského chorálu v celé hudební historii?
• Co je to protestantský chorál?