Kantáta je jedním z žánrů vokálně instrumentální hudby. Název vznikl z latinského a italského cantare (zpívat). Podle obsahu textu a určení díla se rozlišuje kantáta světská – da camera a chrámová – da chiesa.

KANTÁTA V BAROKU

Světská kantáta
Světská kantáta vznikla v Itálii v období raného baroka. Brzy se těšila velké oblibě, uplatnění našla především v aristokratickém prostředí. První skladby byly psány v monodickém stylu pro jeden, někdy pro dva nebo tři sólové hlasy s doprovodem generálbasu. Autorem těchto skladeb byl v 17. století Giacomo Carissimi. Postupně se začaly v kantátách odlišovat části recitativního charakteru, které byly úzce vázány na zhudebněný text, a zpěvnější partie. Kolem roku 1700 obsahovala světská kantáta pod vlivem opery zpravidla krátkou úvodní předehru a dvě árie s recitativy. Někdy bylo zařazeno dueto, v rozměrnějších skladbách také závěrečný sbor.

Chrámová kantáta, anthem
Chrámové kantáty byly komponovány pro potřeby liturgie. Raným dílem z počátku 17. století je sbírka Cento concerti ecclesiastici (Sto chrámových koncertů) Lodovica Viadany, která obsahuje skladby na duchovní texty pro 1 – 4 hlasy s doprovodem varhan. Viadanova sbírka se stala vzorem pro chrámovou kantátovou tvorbu italských skladatelů.
Významné uplatnění měla chrámová kantáta především v protestantských oblastech – v severním Německu a Anglii. V německém prostředí byla jedním z hlavních hudebních žánrů využívaných v rámci bohoslužby. Jejím předchůdcem byly chrámové skladby Heinricha Schütze ze 17. století. Schütz navázal na italský typ chrámové kantáty a vytvořil jednověté skladby na německé biblické texty – Symphoniae sacrae (Posvátné symfonie), Kleine geistliche Konzerte (Malé duchovní koncerty) aj.
Podoba protestantské chrámové kantáty se ustálila kolem roku 1700 – obsahovala árie, recitativy, sborové a orchestrální části. Do bohoslužby byla začleněna tak, že část skladby zazněla před kázáním, část po něm. Původní text v německém jazyce převzatý z bible byl postupně nahrazen básnickými úvahami na biblická témata. V chrámových  kantátách se někdy využívala melodika protestantského chorálu – hlavně v tvorbě Johanna Sebastiana Bacha. Jeho díla patří k vrcholům tohoto hudebního žánru.

Johann Sebastian Bach: Unser Mund sei voll Lachens, BWV 110 – Ehre sei Gott Tvorbě chrámových kantát se věnoval Bach hlavně v době, kdy byl kantorem a varhaníkem v kostele sv. Tomáše v Lipsku. Z této doby se dochovaly tři ročníky kantát, určených pro nedělní a sváteční bohoslužby. Využívají obsazení malého nebo většího orchestru, sólistů a sboru. Kantáta Unser Mund sei voll Lachens vznikla k bohoslužbě prvního vánočního svátku roku 1725. Má tyto části: sbor – árii – recitativ – árii – dueto – chorál. Dueto Ehre sei Gott zpívají soprán a tenor s generálbasovým doprovodem. Vyznačuje se bohatě propracovanou melodikou a imitačními postupy hlasů. Vyznívá velmi radostně.

Pro potřeby anglikánské církve vznikaly anthemy, duchovní skladby komponované výlučně na biblické texty v anglickém jazyce. Provozovaly se po ukončení bohoslužby. V období vrcholné renesance měly podobu polyfonního moteta – autory byli William Byrd, Orlando Gibbons. V baroku se věnovali jejich tvorbě Henry Purcell a Georg Friedrich Händel (Chandoské anthemy a Korunovační anthemy). V jejich vokálně instrumentálních skladbách dominují v návaznosti na předchozí domácí tradici sborové části.  

KANTÁTA V KLASICISMU

Gratulační kantáta
V klasicismu vznikaly světské kantáty v menší míře. Výjimkou byly gratulační kantáty, které byly s oblibou psány k narozeninám panovníků, šlechticů i představených klášterů.

Koncertní árie
Od konce 18. století se rozvíjela tvorba koncertních árií. Byly komponovány většinou na italské texty a po vzoru opery obsahovaly recitativ a árii. Koncertní árie jsou zastoupeny v tvorbě Wolfganga Amadea Mozarta (Bella mia fiamma, addio) i Ludwiga van Beethovena (Ach, perfido).

Wolfgang Amadeus Mozart: Bella mia fiamma, addio, KWV 528 Tuto koncertní árii pro koloraturní soprán napsal Wolfgang Amadeus Mozart v roce 1788 v Praze na Bertramce pro zpěvačku Josefinu Duškovou na text Lorenza da Ponte. Obsahuje reciativ accompagnato a árii, která má dvě tempově kontrastní části – pomalou (Andante) a rychlou (Allegro). Pěvecký part je intonačně náročný, často se objevují velké intervalové skoky a chromatika, hudba má vypjatý výraz.

Chrámová kantáta – pastorela
Také význam chrámové kantáty v období klasicismu postupně klesal. V německé oblasti ustoupila chrámová kantáta v důsledku šíření pietismu, který připouštěl při bohoslužbě pouze jednodušší formy hudby.
V katolických oblastech – v jižním Německu, Rakousku, českých zemích, Polsku, se staly na konci 18. století a na začátku 19. století oblíbeným žánrem pastorely, komponované pro bohoslužby vánočního období. Jejich podoba byla různorodá. Jednodušší útvary měly charakter strofické písně, náročnější kantátové kompozice obsahovaly recitativy, árie, dueta, případně i sbory s instrumentálním doprovodem. V hudební složce byl patrný vliv lidové hudby. Texty pastorel se inspirovaly biblickým příběhem – příchodem pastýřů k narozenému Ježíši. V českém prostředí se staly pastorely jedním z charakteristických hudebních projevů spjatým s vánočním obdobím. Pastorely komponovali jak renomovaní skladatelé – například František Xaver Brixi, který zhudebňoval výhradně latinské texty, tak především venkovští skladatelé-kantoři, kteří využívali texty v českém jazyce. Nejvýznamnějšími autory byli Jiří Ignác Linek a Jakub Jan Ryba.

Jakub Jan Ryba: Rozmilý slavíčku Jedná se o nejznámější Rybovu pastorelu. Zpívá sólový soprán, koncertantně se uplatní flétna, která zvukově napodobuje zpěv slavíka, a sólové housle. Pastorela je napsána ve velké třídílné formě s reprízou. Střední díl má charakter klidné ukolébavky.

KANTÁTA V 19. STOLETÍ A VE 20. STOLETÍ

Novodobá kantátová tvorba
Novodobá kantátová tvorba se rozvíjela od 2. poloviny 19. století. Psaly se rozměrnější skladby pro sbor, někdy i sóla a orchestr. Tematika kantát byla různá, objevily se skladby vlastenecké (Píseň česká Bedřicha Smetany)i slavnostní (Slavnostní zpěv Antonína Dvořáka). V některých kantátách byly zhudebněny texty lyrického charakteru (v kantátě Carmina Burana, jejímž autorem je Carl Orff, v kantátách Bohuslava Martinů Legenda z dýmu bramborové natě, Mikeš z hor), některé kantáty byly epické (Svatební košile Antonína Dvořáka, Bouře Vítězslava Nováka, kantáty Kytice, Gilgameš a Romance z pampelišek Bohuslav Martinů). Ve 20. století se objevila díla s historickou tematikou (Alexandr Něvskij Sergeje Prokofjeva, Pocta Karlu IV. Petra Ebena) i díla společensky a politicky angažovaná (Ten,  který přežil Varšavu Arnolda Schönberga, Neustupujte Miloslava Kabeláče). Vznikly také komorní kantáty určené pro méně početné vokálně instrumentální obsazení (Otvírání studánek Bohuslava Martinů).

Carl Orff: Carmina Burana – O Fortuna V kantátě jsou zhudebněny texty ze sbírky středověkých písní, které pocházejí z bavorského kláštera Benediktbeuern. První část kantáty s názvem Ó, Fortuna pojednává o vrtkavosti štěstí a slávy. Velmi působivého výrazu dosáhl Orff poměrně jednoduchými kompozičními prostředky. Jeho hudební řeč se vyznačuje výraznou metro-rytmickou složkou, jasnou melodikou, osobitou instrumentací a netradiční sborovou sazbou.

Bohuslav Martinů: Otvírání studánek – část Kantáta patří k dílům, do kterých se promítl skladatelův vztah k rodnému kraji a jeho touha po domově. Martinů ji napsal v roce 1955 na verše poličského básníka Miloslava Bureše. Inspiruje se lidovými zvyky na Vysočině, kde děti vítaly jaro a čistily studánky v lesích a na polích. Děj vypráví recitátor, texty o vítání jara a otvírání studánek zpívají dva sólové ženské hlasy (soprán a alt) a ženský (nebo dětský) sbor. Barytonové sólo, které je vzpomínkou na rodný kraj, skladbu uzavírá. Instrumentální doprovod obstarávají dvoje housle, viola a klavír.

Vedle světských námětů se v kantátové tvorbě 19. století a 20. století využívaly také duchovní texty, především Stabat mater (Gioacchino Rossini, Antonín Dvořák) a Te Deum (Hector Berlioz,  Giuseppe Verdi,  Antonín Dvořák, Anton Bruckner, Benjamin Britten).  

Antonín Dvořák: Stabat mater, op. 58 – Eja, mater, fons amoris Dílo líčí utrpení a smutek matky stojící pod křížem, na kterém umírá její syn. Je plné bolesti, ale i lásky a něhy. Eja, mater, fons amoris je sborovou částí, ve které je zhudebněn text: Nuže, matko, lásky zdroji, dej, ať bol mě s tebou spojí, ať jej s tebou prožívám.

Z formového hlediska jsou novodobé kantáty jednovětými kompozicemi, nebo se jedná o skladby, které obsahují několik částí.

KONTROLNÍ OTÁZKY

• Co se rozumí termínem kantáta?
• Jaké typy kantát vznikly v období baroka?
• Co je to koncertní árie?
• Co je to pastorela?
• Charakterizujte kantátovou tvorbu 19. století a 20. století.