Moteto (též motet, lat. motetus) je jedním z žánrů vokální hudby, který se využíval v rámci bohoslužby. Vznikala i moteta, která nebyla určena k liturgickým účelům a fungovala jako slavnostní nebo příležitostná hudba.

MOTETO VE STŘEDOVĚKU

Vznik moteta
Moteto vzniklo ve Francii kolem roku 1200. Vyvinulo se z organ notredamské školy, která byla psána v discantovém stylu. Původní vícehlasé úseky se proměňovaly tak, že byly vrchním hlasům podkládány nové, navzájem různé texty. Spodním hlasem byl tenor, který se prováděl instrumentálně. Obsahoval úsek chorální melodie v modálním rytmu, který se zpravidla několikrát opakoval. K tenoru se připojoval vrchní vokální hlas (motetus, též duplum), byl pohyblivější a měl veršovaný text, který komentoval obsah textu připojeného původně k tenorové melodii. V tříhlasých a čtyřhlasých motetech přistupovaly ještě další vrchní vokální hlasy (triplum a quadruplum), které byly melodicky samostatné a měly navzájem různé, ale námětově blízké texty. Zpočátku převládaly texty s duchovním obsahem, později se uplatnily i náměty světské, vedle latiny se začala využívat také francouzština. Vokální hlasy moteta mohly být zdvojeny nástroji.
Z hudebního hlediska si moteto zachovávalo zpočátku závislost na vícehlasém organu, až od 2. poloviny 13. století vznikala moteta jako původní kompozice. Modální rytmus se postupně uvolňoval, melodika vrchních hlasů se stávala zpěvnější, častěji se respektoval vzájemný souzvuk hlasů. Podoba moteta nebyla zcela závazná, při provedení mohly být vrchní hlasy libovolně vypouštěny, upravovány nebo nahrazovány nově zkomponovanou hudbou.
Moteta byla zpočátku provozována při bohoslužbách a v prostředí klášterů. Později se v souvislosti s pronikáním světských textů jejich určení proměňovalo. Využívala se jako společenská hudba vážného i zábavného charakteru v prostředí aristokracie i měšťanstva.

Izorytmické moteto
Po roce 1320 se ve Francii rozvíjelo izorytmické moteto, které se stalo nejvýznamnějším hudebním projevem 14. století. Jednalo se o rozsáhlejší kompozice, ve kterých se využíval složitý a sluchem nepostižitelný princip izorytmie. Nejprve se uplatnil v tenoru, který byl konstruován tak, že se v něm několikrát opakoval určitý rytmický model – rytmická řada, která se nazývala talea. V tenoru se opakoval také určitý melodický úsek, který byl nejčastěji převzatý z chorálu a označoval se jako color. Obě řady mohly být různě dlouhé a mohly se překrývat. Postupně byl na principu izorytmie vystavěn také druhý přistupující spodní instrumentální hlas – kontratenor. Později se izorytmie uplatnila i ve vrchních vokálních hlasech. Také tyto kompozice vznikaly k mimoliturgickým účelům, zpočátku jako hudba pro znalce, později k provozování při slavnostních příležitostech – korunovacích, svěcení chrámu apod.

Philippe de Vitry: Vos quid admiramini – Gratissima virginis Toto čtyřhlasé izorytmické moteto napsal Philippe de Vitry někdy kolem roku 1330. Dva vokální hlasy mají navzájem odlišné texty. Instrumentální tenor, ve kterém je použita chorální melodie Gaude gloriosa, je izorytmický. Princip izorytmie je uplatněn také v druhém instrumentálním hlase – kontratenoru.

MOTETO V RENESANCI

Moteto využívající cantus firmus, moteto v proimitované sazbě, dvojsborové kompozice
V renesanci se zpočátku pěstovalo v návaznosti na předchozí tradici izorytmické moteto. Postupně se však podoba moteta proměňovala. V tvorbě nizozemských skladatelů se stalo rozsáhlejší dvou- nebo třídílnou skladbou, komponovanou ve stylu renesanční vokální polyfonie. Nejčastěji bylo určeno pro 4 – 6 hlasů, které měly shodný latinský text duchovního, někdy ale i světského charakteru. Povaze textu odpovídalo využití moteta. Uplatnilo se v rámci liturgie nebo jako příležitostná skladba při korunovacích, svatbách, pohřbech apod. Příležitostná moteta měla často vokálně instrumentální obsazení, liturgické kompozice byly psány pro obsazení vokální. V motetech se zpočátku využíval cantus firmus umístěný nejčastěji do tenoru, v 16. století převládalo moteto v proimitované sazbě, na sklonku renesance se prosadila vícesborovost s převážně homofonní sazbou.

 

MOTETO V BAROKU A KLASICISMU

Různorodá podoba moteta
V baroku se termínem moteto označoval velmi různorodý repertoár vokálních nebo vokálně instrumentálních skladeb na duchovní texty, které se provozovaly v rámci bohoslužby, nejčastěji na místě graduale, nebo offertoria. Například Bachova moteta (Jesu meine Freude ad.) byla psána pro 4 – 8hlasý sbor, ve skladbách jiných autorů se po vzoru opery využívaly recitativy, árie, ansámbly, sbory i samostatné instrumentální části.
Také v klasicismu mělo moteto různorodou podobu. Příkladem mohou být dvě zcela odlišná díla Wolfganga Amadea Mozarta. Moteto Exsultate, jubilate, které má podobu sólové kantáty pro vyšší hlas s doprovodem orchestru, obsahuje dvě árie spojené recitativem. Moteto Ave verum corpus je sborovou skladbou.

Wolfgang Amadeus Mozart: Ave verum corpus, KWV 618 Jedná se o drobnější skladbu pro čtyřhlasý sbor doprovázený smyčcovými nástroji. Vyznačuje se průzračnou sazbou a dokonalým vedením vokálních hlasů.

Pro další vývoj moteta bylo příznačné, že v důsledku hudební a formové mnohotvárnosti ztrácelo specifické znaky samostatného hudebního žánru. Od 2. poloviny 19. století se tímto termínem označovaly různé duchovní vokální nebo vokálně instrumentální skladby vhodné k provedení při mši.  

KONTROLNÍ OTÁZKY

• Co je to moteto?
• Jaké byly počátky tohoto hudebního žánru?
• Vysvětlete, co je to izorytmické moteto.
• Jakou podobu a uplatnění mělo moteto v období renesance, baroka a v pobarokní době?