Píseň je jedním ze základních žánrů vokální hudby. Je zpravidla nevelkého rozsahu, na jejím obsahu a formě se podílejí rovnoměrně hudební a textová složka. Píseň může být také součástí opery, operety, muzikálu, využívá se v hudbě scénické a filmové. Jako píseň se označují některé instrumentální skladby.

CHARAKTERISTIKA A KLASIFIKACE PÍSNÍ

Oblast písní zahrnuje velmi rozmanité hudební projevy, které můžeme třídit podle několika kritérií. Podle způsobu vzniku a užití rozlišujeme píseň lidovou a umělou – obě mohou být světské, nebo duchovní. Z hlediska počtu hlasů převládá píseň jednohlasá, ale vyskytuje se i vícehlas. Podle obsazení lze rozlišit píseň sólovou a píseň s instrumentálním doprovodem. Jednotlivé typy písní vymezuje také podoba hudební složky a obsah zhudebněného textu. Z tohoto hlediska se rozlišuje píseň lyrická, balada – má epický děj s tragickým námětem, romance – je epická, často s dobrým koncem, serenáda nebo-li zastaveníčko –  milostná píseň zpívaná večer pod okny vyvolené, ukolébavka, píseň taneční, pochodová, slavnostní – zvláštním typem písně slavnostního charakteru je hymna, píseň milostná, pijácká, mravoučná, kramářská, politická aj.
Píseň má zpravidla strofický veršovaný text, v pozdější době komponovali někteří skladatelé umělé písně na prózu – například Modest Petrovič Musorgskij. Ve středověkých písních a v raně barokních písňových projevech v monodickém stylu převládalo volnější členění hudební formy. Pozdější umělé písně byly nejčastěji psány v malých nebo velkých písňových formách. S volnějším formovým řešením se setkáváme také u některých pozdějších skladatelů – například u Clauda Debussyho. K pravidelnému formovému členění inklinovaly ve všech hudebních slozích písně tanečního charakteru.
Rozlišujeme písně strofické, ve kterých se zpívá každá sloka textu na stejnou melodii a se stejným instrumentálním doprovodem. V písních stroficko-variačních dochází v jednotlivých slokách k menším obměnám melodie nebo doprovodu. V písních prokomponovaných je každá sloka zhudebněna odlišným způsobem ve vztahu k obsahu textu.

PÍSEŇ VE STAROVĚKU

Řecko –  epická píseň, sólová a sborová lyrika
Dějiny umělé písně můžeme sledovat od starověku. V antickém Řecku byly oblíbené sólové zpěvy aiodů, potulných pěvců, kteří přednášeli improvizované epické písně doprovázené hrou na kitharu. Později je vystřídali rapsódi, jejichž repertoár tvořily ustálené epické zpěvy. V 7. – 6. stol. př. n. l. nastal největší rozkvět řecké sólové a sborové lyriky – zpívané poezie s doprovodem lyry.

Řím – lyrická píseň
Ve starověkém Římě se těšily velké oblibě doprovázené písně lyrického charakteru.

PÍSEŇ VE STŘEDOVĚKU

Duchovní písně s latinskými texty
Ve středověku vznikaly písně duchovní i světské. Duchovní písně s latinskými texty (lat. cantiones) psali příslušníci kléru. Byly jednohlasé, jejich hudební styl byl blízký gregoriánskému chorálu, ve vrcholném středověku byl více ovlivněn melodikou světských písní. Latinské duchovní písně mohly fungovat v rámci liturgie, provozovaly se v klášterech i mezi vzdělanci. Texty některých písní se později překládaly do národních jazyků.

Duchovní písně s texty v národních jazycích
Vedle latinských duchovních písní vznikaly také duchovní písně s texty v národních jazycích. Jejich prostřednictvím se mohli věřící, pro něž byla liturgie v latinském jazyce nesrozumitelná, více sblížit s křesťanskou vírou. Protože byly duchovní písně v národních jazycích často zpívány prostým lidem, označují se jako lidové duchovní písně. Nejstaršími českými duchovními písněmi jsou Hospodine, pomiluj ny a Svatý Václave, vévodo české země. Dalšími oblíbenými zpěvy byly Buoh všemohúcí, Jezu Kriste, ščedrý kněže aj. Duchovní písně zněly při různých příležitostech – při slavnostech, procesích. Některé se staly součástí liturgie – například v českém prostředí povolila církev v roce 1408 zpěv čtyř výše uvedených nejoblíbenějších českých duchovních písní v rámci bohoslužby.

Svatý Václave, vévodo české země Píseň vznikla patrně ve 12. století. V této době sílilo uctívání knížete Václava, který byl považován za patrona a ochránce českého státu. Píseň je v dórském modu a ve volném rytmu. Text obsahuje prosby, se kterými se lid obracel na knížete Václava.

Vícehlasé duchovní písně, conductus
Ve vrcholném středověku vznikaly vícehlasé úpravy některých původně jednohlasých duchovních písní i nové vícehlasé kompozice. Jejich styl odpovídal dobovým vícehlasým technikám. Zpočátku se jednalo o styl raně středověkého organa, později se uplatnil vícehlas v modálním rytmu. Osobitý typ vícehlasé latinské duchovní písně – conductus (čes. konduktus) – se vyhranil po roce 1200 zásluhou skladatelů pařížské katedrály Notre Dame. Hlavní melodie vícehlasé kompozice, která byla vytvořena skladatelem a nebyla tedy převzata z gregoriánského chorálu, byla umístěna do spodního hlasu – tenoru (z lat. tenere – držet). K ní se připojovaly 1 – 2 vrchní hlasy. Všechny hlasy se pohybovaly ve shodném modálním rytmu a měly shodný latinský strofický veršovaný text. V tomto repertoáru převládalo sólistické obsazení vokálních hlasů.  

Světské písně s latinskými texty, hrdinská epika, dvorská lyrika,  žákovské písně
Středověké světské písně pocházely z různých vrstev společnosti. Využívaly latinské texty i texty v národních jazycích. Latinské písně byly spjaté se životem šlechty – zněly při významných oslavách nebo sloužily k dvorské zábavě. Vznikaly písně, které pojednávaly o významných bitvách, chvalozpěvy, smuteční zpěvy i písně milostné.
V raném středověku se těšila velké oblibě hrdinská epika. Texty měla v národních jazycích a líčila udatné činy legendárních bojovníků. Takovými zpěvy byly islandská Edda, anglický Beowulf, německá Píseň o Nibelunzích. Pozdější středověké epické zpěvy, které vznikaly od 10. století, pojednávaly o křižáckých válkách, španělské reconquistě apod. K nejznámějším patří Píseň o Rollandovi a Píseň o Cidovi.
Ve vrcholném středověku se rozvíjela dvorská lyrika. V jihofrancouzské oblasti to byly od konce 11. století zpěvy trubadúrů, v severofrancouzské oblasti se rozvíjely od konce 12. století zpěvy truvérů. Obdobné písňové projevy vznikaly i v jiných oblastech – italské, španělské, německé, kde se od konce 12. století rozvíjel minnesang, anglické i české.
V textech těchto písní se odrážel životní styl šlechty. Opěvovaly se ctnosti rytíře, mezi které patřila statečnost, věrnost, služba rytíře-vazala pánovi i vyvolené paní. Právě vztah kurtoazní (dvorné) lásky, který měl podobu platonického zbožňování nedostupné ženy, byl častým obsahem písní. Vedle toho se zpracovávaly náměty sociálně kritické, moralistické, náměty z rytířského života – o křižáckých taženích, chvalozpěvy a žalozpěvy. Vznikaly písně o loučení milenců za svítání – alba, o lásce rytíře a pastýřky – pastorely, taneční písně opěvující návrat jara, radost, lásku aj.
Písně byly jednohlasé s improvizovaným doprovodem loutny, harfy nebo fiduly. Zněly v podání samotného básníka-hudebníka – trubadúra, truvéra, minnesingra, který hrál také na nástroj, nebo zpíval za doprovodu potulného hudebníka. Melodický styl trubadúrských písní se vyznačoval bohatou melismatikou, písně truvérů byly stručnější, formově přehlednější, převládala v nich sylabická melodika. V německých písních se více odrážel vliv duchovních písní. V jednoduchém instrumentálním doprovodu se využívaly prodlevy, uplatnil se princip heterofonie – nástroj zdvojoval melodickou linku, kterou obohacoval  melodickými ozdobami nebo mírně obměňoval. V této písňové produkci se postupně vyhranila řada básnických a hudebních forem. Forma AAB se ve Francii označovala jako ballade, v německé oblasti jako Bar (čes. barová forma). Ve formě rondeau se střídaly dvě části v nepravidelném sledu (ab a a ab ab). Francouzské virelai a italská ballata měly formu abbaa. Přiřazování většího počtu dílů bylo příznačné pro francouzské lai a německý Leich (čes. lejch), které měly formu aa bb cc dd ......

Guiraut Riquier: Pus astres no m´es donatz Píseň jednoho z významných trubadúrů vznikla ve 2. polovině 13. století. K sólovému zpěvnímu hlasu se připojuje jednoduchý nástrojový doprovod. Píseň je strofická, každá sloka je zakončena refrénem, má formové schéma  a a b b r.

Ve středověku vznikaly také žákovské písně. Jejich autory byli studenti a potulní klerikové. Měly velmi pestré náměty – mravoučné, politické, satirické, pijácké, milostné aj. Texty byly většinou latinské, někdy v národních jazycích. Nejznámější sbírkou tohoto repertoáru jsou Carmina Burana.
V českém prostředí se dochovaly pouze čtyři české světské písně s notovým zápisem melodie, u  řady dalších známe pouze text. Písně pocházely z různých vrstev společnosti. V prostředí aristokracie vznikla patrně píseň Dřěvo sě listem odievá, protože se v ní zdůrazňuje věrnost vyvolené paní. Z prostředí studentů a potulných kleriků pochází píseň Jižť mne všě radost ostává, jejíž autor se nazývá žákem. Na stejné prostředí můžeme usuzovat v případě dvou milostných písní Andělíku rozkochaný a Ztratilať jsem milého.

More festi quaerimus Ukázkou z tvorby vzdělaných žáků je koleda More festi quaerimus, ve které se střídá latinský text s českým. Píseň má zpěvnou melodii, výraznou metro-rytmickou složku a pravidelně členěnou formu.

Světské vícehlasé písně – ballade, rondeau, virelai, chace, madrigal, caccia, ballata
Ve Francii se rozvíjela od 14. století bohatá produkce světských vícehlasých písní. Pro tento repertoár, ve kterém se zhudebňovaly texty rytířského středověku, se vžilo souhrnné označení kantilénová píseň. Hlavní, samostatně vytvořená melodie, byla v nejvyšším hlase, zpíval ji vysoký mužský hlas s případnou podporou hudebního nástroje. K melodii se připojovaly spodní hlasy tenor a kontratenor, které se prováděly instrumentálně. Někdy se vyskytlo vokální dueto s doprovodem nástroje nebo čistě vokální terceto. Formové řešení odpovídalo formám poezie truvérského typu – nejrozšířenějšími druhy byly ballade a rondeau, méně často se objevilo virelai. Zvláštním typem byla chace (z fran. chasse – lov, honba) – píseň s loveckou tematikou. Byla komponována jako dvou nebo tříhlasý kánon, bohatě využívala zvukomalebné postupy, které napodobovaly pokřiky a jiné zvuky při lovu. Nejvýznamnějším autorem francouzských kantilénových písní byl Guillaume de Machaut.
Obdobné typy vícehlasých písní se objevily po roce 1330 také v Itálii. Zpočátku byly komponovány jako vokální dueta nebo terceta pro 2 – 3 vysoké mužské hlasy, později se pod francouzským vlivem využívalo vokálně instrumentální obsazení. V madrigalu se zhudebňovala Petrarcova poezie s náměty milostnými a pastorálními. Vrchní zpěvní hlas se vyznačoval bohatě zdobenou melodikou, spodní vokální hlas měl charakter doprovodu. Caccia byla písní s loveckými náměty a využívala obdobné hudební prostředky jako francouzská chace. Italská ballata měla často vokálně instrumentální obsazení. Skladateli italských kantilénových písní byli Jacopo da Bologna, Giovanni da Firenze a Francesco Landini.

Francesco Landini: Ochi dolenti Francesco Landini, slepý florentský varhaník, byl nejvýznamnějším italským skladatelem 2. poloviny 14. století. Ballatu Ochi dolenti mie zkomponoval pro dva mužské hlasy. Má polyfonní sazbu, její formový průběh je možné vyjádřit schématem r a a b r.

PÍSEŇ V RENESANCI

Duchovní písně
V renesanci, která byla obdobím rozkvětu vokální polyfonie, jednohlasé písňové útvary zcela nevymizely, ale rozvíjely se spíše v návaznosti na středověkou tradici. Vznikaly duchovní písně s latinskými texty (lat. cantiones). Významná byla produkce duchovních písní s texty v národních jazycích, která úzce souvisela s rozvojem reformace. Ve středověku byl zpěv obce věřících při bohoslužbě značně omezen. V širší míře se začal uplatňovat až v reformovaných církvích.
V Čechách podnítilo tvorbu jednohlasého zpěvu na začátku 15. století husitské hnutí. Husitské písně se dochovaly v tzv. Jistebnickém kancionálu. Některé texty se zpívaly na starší středověké nápěvy – vznikly kontrafakturováním, tj. přiřazením nového textu ke starší melodii. V případě nejznámějších husitských písní se jednalo o novou tvorbu. Obsah textů byl nábožensko-polemický, satirický, vznikaly písně spjaté s husitskými válkami. K nejznámějším patřily písně Dietky v hromadu se senděme, Povstaň, povstaň, Veliké Město pražské a píseň Ktož jsú boží bojovníci, která byla často zpívána husitskými vojsky.
Ve 2. polovině 15. století se u nás rozvíjel bohoslužebný zpěv utrakvistů, kteří využívali duchovní písně s latinskými texty, od poloviny 16. století s českými.
V 16. – 17. století se podílela významně na produkci českých duchovních písní Jednota bratrská. Českobratrské písně vznikaly často technikou kontrafaktury, využívaly i tzv. obecnou notu, tj. nápěv vybraný z několika známých a univerzálně použitelných písňových melodií. Nápěvy některých písní byly nově vytvořené. K nejdůležitějším hudebním zdrojům českobratrských duchovních písní patřil gregoriánský chorál, latinské duchovní písně i písně světské. Zpěv duchovních písní se využíval také v protestantských církvích v dalších zemích, především v oblasti severního Německa.
V českém prostředí byly v 15. – 16. století rozšířené roráty – zpěvy uplatňující se v adventním období při ranních mších. Jednalo se o chorály a duchovní písně s latinskými, později s českými texty, které byly jednohlasé i vícehlasé. Roráty provozovala hlavně literátská bratrstva.

Světské jednohlasé písně, meistergesang
Světská jednohlasá umělá píseň byla v době renesance spjata především s městským prostředím. V Německu se rozvíjel meistergesang, který pěstovali řemeslníci a básníci – meistersingři sdružení do spolků. Doba největšího rozkvětu meistergesangu spadá do 15. – 16. století, k nejvýznamnějším centrům patřila města Mohuč nad Mohanem a Norimberk.

Světské vícehlasé písně – chanson, madrigal, tenorová píseň
V renesanci se objevila řada světských vícehlasých písní s texty v národních jazycích. Tato tvorba byla určena převážně pro dvorské nebo měšťanské prostředí. Obsazení bylo vokální nebo vokálně instrumentální, přičemž vokální party byly zpívány sólisticky. Jedním z hlavních žánrů tohoto repertoáru byl chanson. Zpočátku navázal na francouzskou pozdně středověkou kantilénovou píseň, ve 2. polovině 15. století se vyznačoval propracovanější polyfonní sazbou, v níž měly všechny hlasy vokální charakter. Kolem roku 1530 se začal rozvíjet tzv. pařížský chanson, který měl přehlednější formu, živější rytmus a výrazněji se v něm uplatnila homofonie. Osobitý typ – tzv. programní chanson – vytvořil Clément Jannequin. Bohatě v něm využíval zvukomalebné postupy, které napodobovaly zpěv ptáků, pouliční křik, bitvy, lovecké výjevy apod.

Clément Jannequin: Ptačí zpěv (Le chant des oiseaux) Clément Jannequin byl vynikající francouzský skladatel 16. století. Jeho nejznámější chanson Ptačí zpěv je napsán pro čtyři hlasy. V každé sloce jsou využity jiné zvukomalebné postupy, kterými skladatel napodobil zpěv ptáků.

V Itálii se stal po roce 1530 reprezentativním žánrem světského vícehlasu madrigal. Pozdně středověké madrigalové tvorbě byl blízký jen použitými texty. Zhudebňoval se Petrarca a jeho následovníci, převažovala milostná lyrika, objevily se náměty pastorální, meditativní, příležitostné aj. Z hudebního hlediska se jednalo o prokomponované písně nejčastěji pro 3 – 6 sólových zpěvních hlasů, které mohly být posíleny nebo nahrazeny nástroji. Zpočátku převažovala homofonní sazba, později se výrazněji prosadila polyfonie. Hudba respektovala přirozenou deklamaci textu a usilovala o vystižení jeho výrazu a nálady. V pozdním madrigalu, který rozvíjel Carlo Gesualdo da Venosa, se staly jedním z nejdůležitějších hudebně výrazových prostředků na svou dobu nezvyklé chromatické postupy, které se využívaly v melodii i harmonické složce. Madrigal, na jehož tvorbě se podílela od konce 16. století významně také Anglie, se stal jedním z umělecky nejhodnotnějších hudebních žánrů renesance. Jeho tradici završil Claudio Monteverdi, který přešel ve své madrigalové tvorbě k raně baroknímu monodickému stylu.

Carlo Gesualdo da Venosa: Dolcissima mia vita Madrigaly, jejichž autorem je kníže Carlo Gesualdo da Venosa, mají velmi silný výraz. Působivá je především jejich harmonická složka, která se vyznačuje bohatou chromatikou. Hudební prostředky slouží k vyjádření různých výrazových odstínů básnického textu.

Jiným typem renesančního světského vícehlasu byla tenorová píseň, která se pěstovala od poloviny 15. století v německém měšťanském prostředí. Vznikaly strofické písňové útvary, v nichž zpíval písňovou melodii sólový tenor, instrumentální vrchní dva hlasy a bas vytvářely jednodušší doprovod. Postupně pronikala i do této produkce imitační polyfonie a přešlo se k vokálnímu obsazení všech hlasů.

Jednodušší typy světského vícehlasu – frottola, villanella, canzonetta, balletto, villancico V období renesance vznikaly i některé jednodušší typy vícehlasých písní provozované v měšťanském prostředí. V Itálii to byla po roce 1480 frottola, v 16. století villanella, canzonetta a balletto. Ve Španělsku se stalo obdobou těchto písní villancico. Tyto nejčastěji 3 – 4hlasé písňové útvary se vyznačovaly jednoduchou homofonní sazbou s melodickou převahou vrchního hlasu, živým tanečním rytmem a přehlednou strofickou formou. Pro svoji svěžest a lehkost se staly velmi oblíbené nejen v Itálii, ale i v Anglii a Německu.

Orlando di Lasso: Echo (O la, o che bon eccho) Umělečtěji zpracovanou villanellou je dvojsbor Echo Orlanda di Lassa. Zpěváci jsou v něm rozděleni do dvou čtyřhlasých skupin. Jejich zpěvní party, které mají homofonní sazbu a jsou často členěny pomlkami, i text jsou zcela shodné. Druhá skupina však nastupuje o dvě doby později a vytváří tak dojem echa.

Doprovázené sólové písně – ayre, air de cour V 16. století se rozšířily také doprovázené písně, které vznikaly úpravou světských vícehlasých písní – frottol, madrigalů, chansonů aj. Vrchní melodii zpíval sólový hlas, ostatní hlasy byly hrány na loutnu nebo jiný nástroj. Od konce 16. století vznikaly doprovázené písně jako původní kompozice. V Anglii se nazývaly ayres – jejich autorem byl John Dowland, ve Francii airs de cour.

PÍSEŇ V BAROKU

Duchovní písně protireformace
V písňové produkci baroka je možné dále sledovat linii duchovní písně. Českobratrský zpěv se rozvíjel po roce 1620 mimo území českých zemí zásluhou náboženských emigrantů. Zpěv lidu při bohoslužbách využívala i protireformace. Zpočátku se přejímaly starší nápěvy českobratrských a jiných písní, jejichž texty byly přetvořeny pro potřeby katolické církve. Později vznikaly původní katolické zpěvníky. Do této tvorby se už promítaly nové slohové prvky, jednalo se o jednohlasé i vícehlasé písně s převažující homofonní sazbou a generálbasovým doprovodem. Umělecky nejcennější písňové sbírky napsali Adam Václav Michna z Otradovic (Česká mariánská muzika, Loutna česká, Svatoroční muzika) a Václav Karel Holan Rovenský (Capella Regia Musicalis).

Adam Václav Michna z Otradovic: Loutna česká – Andělské přátelství Tato sbírka 13 duchovních písní je z roku 1653. Michna v ní zhudebnil vlastní básnické texty, které patří k vrcholům českého raně barokního básnictví. Jsou obsahově bohaté a významově mnohovrstevné. Vycházejí z představy dvojího mystického sňatku – Panny Marie s Bohem a lidské Duše s Kristem. Píseň Andělské přátelství je napsána pro dva zpěvní hlasy a generálbasový doprovod. Naproti Duši, která putuje do nebe, vysílá Kristus družinu nebeských rytířů – andělů. Píseň má pochodový ráz.

Doprovázené sólové písně
Světská umělá píseň se rozvíjela v 17. století hlavně v Anglii, kde pokračovala tradice doprovázené písně. Autory byli John Blow a Henry Purcell.

PÍSEŇ V KLASICISMU

Novodobé umělé písně
V klasicismu vznikl typ novodobé umělé písně pro sólový hlas s vypracovaným klavírním doprovodem. Tento žánr zpočátku rozvíjeli berlínští skladatelé Johann Friedrich Reichardt a Karl Friedrich Zelter a v jihoněmecké oblasti působící Johann Rudolf Zumsteeg. Tito autoři navázali na tradici německé lidové písně a protestantského duchovního zpěvu, ke zhudebnění využívali texty rozvíjejícího se německého básnictví, především básně Johanna Wolfganga Goetha. Vrcholem písňové tvorby klasicismu jsou díla Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena, který je autorem prvního významnějšího písňového cyklu Vzdálené milé.

PÍSEŇ V 19. STOLETÍ  A NA PŘELOMU 19. STOLETÍ A 20. STOLETÍ

Rozkvět písňové tvorby
K velkému rozvoji písňové tvorby došlo v 19. století. V období raného romantismu vynikal v tomto oboru Franz Schubert, který napsal přes 600 písní. K nejznámějším patří Planá růže, Pstruh, balada Král duchů aj. Schubert je také autorem písňových cyklů Krásná mlynářka a Zimní cesta, cyklus Labutí zpěv sestavili po skladatelově smrti jeho přátelé. V Schubertových písních má stěžejní úlohu melodie zpěvního hlasu, v klavírním partu, který se spolupodílí na obsahovém vyznění písně, se zpravidla využívají výrazné figurace.

Franz Schubert: Pstruh (Die Forelle), op. 32 Jednu ze svých nejznámějších písní napsal Schubert na text básně svého současníka Christiana Friedricha Daniela Schubarta. Píseň začíná krátkou klavírní předehrou s charakteristickými figuracemi, které se po nástupu zpěvního hlasu stávají doprovodnou složkou. Báseň líčí scénu odehrávající se u potoka. První dvě sloky mají strofickou formu, třetí část písně, jejíž text je dramatičtější, je také hudebně vypjatější. Melodii písně použil Schubert jako téma ve variační větě svého Klavírního kvintetu A dur Pstruh, op. 114.

Písňové tvorbě se věnoval také Robert Schumann, v jehož písňových cyklech Láska a život ženy a Láska básníkova získal na důležitosti klavírní part. Carl Löwe psal výrazově pochmurné balady, vrcholem písňové tvorby Johannesa Brahmse jsou Čtyři vážné zpěvy nabiblické texty.Tradici německé romantické písně završil Hugo Wolf.

Písňová tvorba ruských skladatelů – romans
Ve 2. polovině 19. století se rozvíjela písňová tvorba také v dalších kompozičních školách. Romans, ruská umělá píseň sentimentálního charakteru, je zastoupena v tvorbě Michaila Ivanoviče Glinky a Petra Iljiče Čajkovského. Moderní ráz mají písně Modesta Petroviče Musorgského, které jsou psány na prozaický text (Dětská světnička, Bez slunce, Písně a tance smrti).

Písňová tvorba českých skladatelů
Vrchol české písňové tvorby 19. století představují písně Bedřicha Smetany (Večerní písně) a Antonína Dvořáka (Cigánské melodie, V národním tónu, Biblické písně, Moravské dvojzpěvy).

Antonín Dvořák: Biblické písně, op. 99 – 5. Bože! Bože! Píseň novou Biblické písně jsou cyklem 10 písní pro sólový hlas a klavír na texty z bible – Knihy žalmů. Vznikly během skladatelova pobytu v Americe. Pod vlivem osobních prožitků vytvořil Dvořák niterné dílo, které je vrcholem jeho písňové tvorby. Pátá část cyklu je radostným zpěvem, který má stroficko-variační formu.

Písně s doprovodem orchestru
V období pozdního romantismu byla významná písňová tvorba Gustava Mahlera, který byl prvním velkým tvůrcem písně s doprovodem orchestru. Navázal na tradici německé a rakouské lidové hudby i na písňový odkaz romantiků – Franze Schuberta a Roberta Schumanna. Je autorem písňových cyklů Písně potulného tovaryše, Chlapcův kouzelný roh, Písně o mrtvých dětech aj., ve kterých akcentoval pocity smutku, zklamání a osamělosti. Textové předlohy čerpal často ze sbírky německých lidových písní Des Knaben Wunderhorn (Chlapcův kouzelný roh). Vrcholným Mahlerovým písňově-orchestrálním dílem je cyklus Píseň o zemi pro sólový tenor, alt a orchestr na německé překlady staré čínské poezie.  

Gustav Mahler: Písně potulného tovaryše (Lieder eines fahrenden Gesellen) – Die zwei blauen Augen Tento cyklus čtyř písní je z let 1883 – 1884. Vznikl na Mahlerovy vlastní texty, ke kterým byl skladatel inspirován sbírkou Chlapcův kouzelný roh. Do příběhu putujícího tovaryše, který prožívá smutek z nenaplněné lásky, promítl mnohé ze svých vlastních pocitů zklamání. Písně mají klavírní i orchestrální doprovod. Právě symfonický zvuk dokresluje výrazně náladu písní. Smutek poslední z nich podtrhují intonace smutečního pochodu.

Jemnou zvukovostí se vyznačují impresionisticky laděné písně s klavírním doprovodem, jejichž autorem je Claude Debussy (Písně Bilitiny).

PÍSEŇ VE 20. STOLETÍ

Písňová tvorba českých skladatelů
Ve 20. století se věnovali tvorbě písní mnozí čeští skladatelé. Uvádíme alespoň některé z nich. Vítězslav Novák je autorem několika písňových cyklů, v nichž jsou patrné vlivy impresionismu (Melancholie, Údolí nového království, Melancholické písně o lásce, Notturna). Staršího data jsou Novákovy úpravy lidových písní a jeho cyklus Písničky na slova lidové poezie moravské.
Obsahově skloubeným a dramaticky účinným dílem je Zápisník zmizelého Leoše Janáčka. Jedná se o cyklus 21 písní pro tenor, alt, tři ženské hlasy a klavír, který byl napsán na básnické texty publikované v brněnských Lidových novinách.
Bohuslav Martinů zhudebnil v několika písňových cyklech texty moravské lidové poezie (Písničky na jednu stránku, Písničky na dvě stránky, Nový Špalíček).

Bohuslav Martinů: Písničky na jednu stránku – Chodníček Cyklus napsal Martinů v Americe v roce 1943. Využil texty ze sbírky lidových písní Františka Sušila a připojil k nim vlastní melodie s klavírním doprovodem. Píseň Chodníček má proměnlivou metro-rytmickou složku, která vychází z rytmu zhudebněného textu.

Později se věnoval písňové tvorbě také Petr Eben. Jeho cyklus Šestero piesní milostných byl napsán na slova středověké milostné poezie, básně s milostným obsahem zhudebnil v cyklu Písně nejtajnější.

Písně v netradičních kompozičních směrech
S novým pojetím písně se setkáváme v netradičních kompozičních směrech 20. století – například v písňové tvorbě Arnolda Schönberga, Albana Berga, Pierra Bouleze, Witolda Lutosławského. Klavírní doprovod bývá často nahrazen instrumentálním komorním seskupením, novým způsobem se pracuje s vokální složkou, která je přizpůsobena moderním kompozičním technikám. 

Písně pro děti a mládež
Specifickou oblast tvoří písně pro děti a mládež. V menší míře vznikaly už v 19. století, výrazněji se začal tento žánr rozvíjet ve 20. století. U nás patřili k předním skladatelům dětských písní Karel Bendl (Skřivánčí písně) a Jaroslav Křička.

Písně v oblasti moderní populární hudby a jazzu
Píseň je dominujícím žánrem v oblasti moderní populární hudby, bohaté uplatnění má i ve sféře jazzu.

KONTROLNÍ OTÁZKY

• Uveďte základní charakteristiku písně – vyjmenujte, jaké se rozlišují druhy písní, jakou může mít píseň formu, co je to píseň strofická, stroficko-variační, prokomponovaná.
• Charakterizujte duchovní písně středověku. Co je to conductus?
• Charakterizujte jednotlivé oblasti středověkých světských písní – hrdinskou epiku, dvorskou lyriku, písně žákovské.
• Charakterizujte světské vícehlasé písně 14. století.
• Charakterizujte duchovní písně reformovaných církví – v českém prostředí písně husitské, utrakvistické, českobratrské.
• Co je to meistergesang?
• Charakterizujte renesanční vícehlasý písňový repertoár – chanson, madrigal, tenorovou píseň. Charakterizujte jednodušší typy světského renesančního vícehlasu.
• Pro jaké obsazení vznikaly doprovázené písně?
• Jaký byl význam duchovní písně v období baroka?
• Jaký písňový repertoár se rozvíjel v období klasicismu?
• Kteří skladatelé se věnovali písňovému žánru v 19. století a ve 20. století?