V melodramu se propojuje mluvené slovo s hudbou. Název vznikl z řeckých slov melos (nápěv) a drama. Melodramatické části se mohou uplatnit také v opeře, operetě, oratoriu, scénické hudbě aj.

CHARAKTERISTIKA

Rozlišují se dva druhy melodramu – melodram scénický a koncertní. Scénický melodram, který je vývojově starší, byl určený pro jevištní provedení. Byl komponován na dramatický text nebo na libreto. Koncertní melodram vznikl v období romantismu. Obsahuje básnický text, ke kterému se připojuje klavírní nebo orchestrální part. Provádí se koncertně.
Vztah hudby a slova se v melodramu řeší dvěma způsoby – textové a hudební úseky se buď střídají, nebo znějí obě složky současně. Hudba koresponduje obsahově s textem, dokresluje jeho náladu. Kompozice melodramu klade na skladatele velké nároky. Mluvené slovo, které je zvukově méně výrazné než zpěv, musí být srozumitelné, hudba jej nesmí přehlušit.

MELODRAM V KLASICISMU

Vznik melodramu, scénický melodram
K propojení hudby a mluveného slova docházelo už v řeckém dramatu, okrajově se tento princip objevoval i později. Melodram jako svébytný hudební žánr však vznikl až ve 2. polovině 18. století zásluhou francouzského filozofa, teoretika a skladatele Jeana Jacquese Rousseaua. Rousseau se domníval, že se francouzština příliš nehodí pro umělecký zpěv a v hudebně scénických dílech se lépe uplatní jako mluvené slovo. Své teoretické názory realizoval ve scénickém melodramu Pygmalion. Deklamovaný text se v něm střídal s hudbou, která doprovázela pantomimicky ztvárněný děj.
Rousseauovými podněty se inspirovali někteří skladatelé v severním Německu, především skladatel českého původu Jiří Antonín Benda. Je autorem několika scénických melodramů, z nichž nejvýznamnější jsou Ariadna na Naxu a Médea. Podobně jako Christoph Willibald Gluck v oblasti opery usiloval také Benda o dramatickou pravdivost svých děl.

Jiří Antonín Benda: Ariadna na Naxu (Ariadne auf Naxos) – Thésee, nevoláš mě? V melodramu z roku 1775 je zpracován antický příběh o Théseovi a Ariadně. Hudba a mluvené slovo se střídají, pouze na několika dramaticky vypjatých místech znějí obě složky současně. Charakter hudby se často proměňuje, vedle klidných, lyrických částí se objevují výrazově vypjatější úseky. V díle se vyskytují některá charakteristická témata, využívá se zvukomalba. Výrazné zvukomalebné plochy zaznívají také ve vybrané ukázce, kdy se Ariadna ráno probouzí na ostrově Naxos a hledá Thésea. Patří k nim postupná gradace hudby líčící východ slunce, pasáže zobrazující mořský příboj i opakující se postup malé sekundy, který ilustruje řev lva.

MELODRAM V 19. STOLETÍ

Koncertní melodram
I když Bendu napodobovali mnozí němečtí skladatelé, zájem o tento hudební žánr postupně opadl. Tvorba melodramu se stala opět aktuální až v 19. století, kdy vznikl koncertní melodram. Rozvíjeli ho skladatelé Carl Maria von Weber, Robert Schumann a Franz Liszt. Jejich tvorbou se inspiroval Zdeněk Fibich, který napsal několik koncertních melodramů. Z nich jsou nejznámější  melodramy Štědrý den a Vodník.

Zdeněk Fibich: Vodník, op. 15 – I. část V tomto koncertním melodramu využil Fibich baladický text z básnické sbírky Kytice Karla Jaromíra Erbena. Hudební složka získala na důležitosti, je výrazově velmi bohatá. Text zní současně s hudbou. Jednotlivé postavy a situace jsou charakterizovány příznačnými tématy, využita je zvukomalba. Ve shodě se strukturou básně je melodram rozdělen do čtyř částí. První část seznamuje s postavou Vodníka, přináší Vodníkovo téma, které se v proměnách objevuje i v dalších částech díla.

Scénický melodram 
Nejvýznamnějším Fibichovým uměleckým počinem bylo vytvoření trilogie scénických melodramů Hippodamie na text veršované divadelní hry Jaroslava Vrchlického. Názvy tří celovečerních děl na antické náměty jsou Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův a Smrt Hippodamie. Na rozdíl od starších scénických melodramů tu jsou hudební úseky a text propojeny, hudební složka je prokomponovaná, plyne v jednom proudu. Dílo, ve kterém dosáhl skladatel silného dramatického účinku, bylo ovlivněno Wagnerovým pojetím hudebního dramatu. Hippodamie se stala mistrovským, ale ve světovém měřítku ojedinělým dílem. Na Fibichovu koncepci scénického melodramu nikdo nenavázal.

VZTAH HUDBY A MLUVENÉHO SLOVA VE SKLADBÁCH 20. STOLETÍ

Využití mluveného slova v různých hudebních žánrech
Ve 20. století se využívalo mluvené slovo v různých hudebních žánrech, vztah hudby a textu se řešil různým způsobem. V návaznosti na Fibicha psali koncertní melodramy někteří čeští skladatelé – Josef Bohuslav Foerster, Otakar Ostrčil, Otakar Zich, Emil Axman. Propojení hudby a mluveného slova se objevilo v divadelních hrách s hudbou – například v dramatické pohádce Julia Zeyera a Josefa Suka Radúz a Mahulena. Mluvený text byl využit v některých oratorních dílech – příkladem je oratorium Jana z Arku na hranici Arthura Honeggera. Uplatnil se také princip střídání mluveného slova a hudby – například v hudební pohádce Péťa a vlk Sergeje Prokofjeva.

Sprechgesang
Novým způsobem pracoval s textovou složkou Arnold Schönberg. V melodramu Pierrot lunaire i v některých dalších dílech použil melodizované mluvené slovo – Sprechgesang, jehož tónové výšky, dynamika a rytmus byly zaznamenány v notovém zápise.

KONTROLNÍ OTÁZKY

• Co je to melodram?
• Charakterizujte melodram scénický a melodram koncertní.
• Jakým způsobem se řeší v melodramu vztah hudby a slova?
• Kdo položil základy melodramu jako svébytného hudebního žánru?
• Jak navázal na tyto podněty J. A. Benda?
• Jak se rozvíjel melodram v 19. století? Jaký význam má melodram v tvorbě Z. Fibicha?
• Uveďte příklady využití mluveného slova ve skladbách 20. století.