Opera je jedním z žánrů hudebního divadla, syntézou textové a hudební (vokální a instrumentální) složky s ostatními prostředky jevištního umění – hereckou akcí, scénickým ztvárněním, v některých případech tancem, baletem apod. Hudba má v opeře klíčovou úlohu, text se zcela nebo z větší části zpívá. Název vznikl z latinských slov opus (dílo) a opera (práce, činnost, námaha).

CHARAKTERISTIKA

Textovou předlohou opery je libreto (it. libretto – knížka). Zpočátku se jednalo o veršovaný text, na přelomu 19. století a 20. století se začala zhudebňovat také próza. Libreta vznikala jako původní texty na náměty mytologické, historické, pohádkové aj., od 19. století se stávala podkladem libreta také povídka, román nebo jiná literární předloha, někdy byl využit celý nebo zkrácený text divadelní hry. V hudebních dějinách figurovala řada významných libretistů – Pietro Metastasio, Ranieri di Calzabigi, Lorenzo da Ponte, z českých autorů Eliška Krásnohorská, Otakar Hostinský, Anežka Schulzová, později si psali někteří skladatelé libreta ke svým operám sami – Richard Wagner, Leoš Janáček, Bohuslv Martinů, Sergej Prokofjev aj.       
Operní dílo se člení na jednání nebo-li dějství, akty. Nejčastěji jsou tři až čtyři, ale vznikají i opery jednoaktové. Jednání se zpravidla člení na čísla, výstupy nebo obrazy. Operní představení zahajuje předehra. Instrumentální mezihry (meziaktní hudba) mohou uvádět jednotlivá dějství nebo obrazy.
Z hlediska hudebního průběhu se rozlišují dva základní typy opery – opera číslová a prokomponovaná. Číslová opera obsahuje uzavřená čísla – árie, ansámbly, sbory, taneční čísla, která jsou spojena recitativy nebo mluveným slovem. V prokomponované opeře probíhá hudba v jednom proudu. Tento typ opery vycházel z Wagnerovy koncepce hudebního dramatu, některé pozdější prokomponované opery však vznikly nezávisle na Wagnerovi – díla Clauda Debussyho, Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů aj.
Árie (it. aria, fr. air)  je v opeře rozsáhlejším sólovým zpěvem, je pro ni příznačný zpěv v široké kantiléně (it. bel canto – krásný zpěv). Podle charakteru hudby je možné rozlišit několik typů árie: koloraturní – využívá virtuózní pěveckou techniku, je psána často pro soprán, lyrická, dramatická – je výrazově vypjatá, arietta – árie menších rozměrů, cavatina (též kavatina) – jednodušší árie podobná písni v dvoudílné nebo třídílné formě s tempově kontrastními díly, canzonetta, romance – mají charakter písně, balada – vyznačuje se pochmurným výrazem. Árie je v opeře určitým dějových zastavením, vyjádřením pocitů, postojů a psychických prožitků jednajících osob.
Recitativ (it. recitativo) je sólový zpěv, který se intonací a metricko-rytmickým průběhem blíží mluvenému slovu. Podle způsobu zpracování a přednesu se rozlišují dva základní typy recitativu – parlandový a doprovázený. Parlandový recitativ (secco) je hudební stylizací mluveného slova. Má volný metro-rytmický průběh, melodie je úzce vázána na deklamovaný text, vyskytují se v ní často opakované tóny. Doprovod, který byl původně psán pro cembalo, později také pro orchestr, se omezuje na akordy v delších rytmických hodnotách. Doprovázený recitativ (accompagnato) je melodičtější, má propracovanou metro-rytmickou složkou, orchestrální doprovod je bohatší. V recitativu se posouvá děj opery. Sdružuje se s následující árií.
Výrazem ansámbl se rozumí zpěv několika sólových hlasů – duet (též dvojzpěv, it. duetto), tercet (it. tercetto) atd. Ve sborových výstupech je každý hlas obsazen vícenásobně. Součástí operních představení mohou být baletní a taneční čísla.

OPERA V BAROKU

Opera raného baroka – florentská camerata, doprovázená monodie
Opera vznikla v Itálii zásluhou hudebníků sdružených ve florentské cameratě – sdružení umělců, filozofů, básníků a vědců, kteří uvažovali o nových podobách umění. Ti přišli v posledních desetiletích 16. století s typicky renesanční myšlenkou obnovit antické drama, ve kterém měla značnou úlohu hudba. Dalším podnětem pro vznik opery byly dobové estetické názory, které zdůrazňovaly výrazovou schopnost hudby a požadovaly srozumitelnost zhudebněného slova. Odmítaly polyfonní tvorbu vrcholné renesance, která se zdála příliš složitá a zhudebněný text nesrozumitelný.
Výsledkem těchto teoretických úvah byl nový hudební styl – doprovázená monodie (z řec. monos – jediný, ódé – zpěv), která měla podobu jednohlasého zpěvu s generálbasovým doprovodem. Z divadelního hlediska navázala opera na různé druhy předchozího a současného divadla s hudbou a zpěvy. V Itálii byla přímým předchůdcem opery především intermezza, dějově samostatné zábavné části, které se vkládaly mezi jednotlivé akty divadelních inscenací.
Italská raně barokní opera (1600 – 1640) se provozovala v aristokratickém dvorském prostředí, vyznačovala se bohatou a efektní výpravou. Libreta zpracovávala příběhy z antické mytologie, které měly často pastorální charakter. Text byl zhudebněn ve stylu doprovázené monodie. Jednalo se o výrazový sólový zpěv ariózního typu, kterým se vyjadřovaly vnitřní prožitky  postav. Vycházel  z  rytmu a deklamace slov, melodická linka plynula vpřed bez návratů a byla členěna podle větné syntaxe. V praxi mohla být zdobena koloraturami. V pěveckém přednesu se požadoval vášnivý výraz a zřetelná mimika. Ke zpěvnímu hlasu se připojoval generálbasový doprovod (též číslovaný bas, it. basso continuo). Jednalo se o zapsaný basový hlas, který byl doplněn číslicemi a posuvkami. Podle nich improvizoval hráč akordický part vrchních hlasů. Generálbas se hrál na cembalo, loutnu, varhany, případně jiný nástroj, schopný akordické hry. Basová linka byla zesílena violou da gamba, violoncellem, fagotem, případně jiným hlubokým nástrojem. 
Nejstarší v úplnosti dochovanou operou je L’Euridice Jacopa Periho z roku 1600. Nový operní styl se postupně šířil z Florencie do dalších italských měst. Vrchol italské raně barokní opery představují díla Claudia Monteverdiho. Jeho operní tvorbu známe jen zčásti. První skladatelovou operou byl Orfeo, zkomponovaný pro mantovský dvůr. Z opery Ariadna se dochovala pouze jedna scéna, působivý Nářek Ariadny. Známé jsou ještě dvě pozdní Monteverdiho opery, které napsal pro veřejná divadla v Benátkách – Odysseův návrat do vlasti a Korunovace Popeina.
Monteverdi navázal na monodický styl raně barokních oper. Ve srovnání s předchůdci však byla jeho hudba výrazově mnohotvárnější, působivější a kompozičně pestřejší. Vedle jednohlasého arióza v monodickém stylu zařazoval zpěvnější sólové části písňového charakteru, využíval vícehlasá sborová a ansámblová čísla. Počítal s početnějším instrumentálním obsazením, nástroje se uplatnily v instrumentální části zařazené na úvod opery (v sinfonii) i v instrumentálních mezihrách (ritornelech).   

Claudio Monteverdi: Nářek Ariadny (Lamento d’Arianna) – část Opera vznikla na antický námět o athénském hrdinovi Théseovi, který s pomocí Ariadny zabil nestvůrného Minótaura a poté s ní chtěl uprchnout z Kréty do Athén. Zastavili se na ostrově Naxos, kde se Ariadně zjevil ve snu bůh Dionýsos a přikázal jí, aby dále necestovala s Théseem, protože osud ji přisoudil za manželku jemu, Dionýsovi. Nářek Ariadny, ve kterém Ariadna prosí bohy, aby ji raději nechali zemřít, je napsaný v monodickém stylu. Jedná se o hudbu s výrazem hluboké bolesti (lamento), která byla napodobována mnohými skladatelovými současníky. Monteverdi upravil tento zpěv do podoby pětihlasého madrigalu.

Některými osobitými rysy se vyznačovala raně barokní opera v Římě, kde se v okruhu papežského dvora provozovala operní díla s náboženskou tematikou. Protože se v papežském městě nemohly objevit na scéně ženy, využíval se zpěv kastrátů, často byly zařazovány sbory. Velká pozornost se věnovala scénické složce, opery měly bohatou výpravu a kostýmy, využívaly se první složité jevištní mechanismy – propadla a létající stroje.

Opera středního baroka
V období středního baroka (1640 – 1720) se staly významným centrem italské operní tvorby Benátky. Opera už nebyla určena pouze aristokratickému publiku, ale i širší návštěvnické obci. Byla zakládána veřejná divadla. Tato skutečnost měla výrazný vliv na podobu opery. Hlavní pozornost už nebyla věnována vnitřním prožitkům postav, ale vnějšímu průběhu děje. Převládaly náměty mytologické a historické, operní představení však byla spíš sledem většího množství scén, ve kterých se střídaly milostné, dramatické i komické výstupy. Operní představení, která se odehrávala v různých prostředích, byla pro diváky velmi atraktivní podívanou. Využívala se bohatá scénická výprava, scénické efekty a různé divadelní stroje.
V hudební složce se uplatnil různorodý rejstřík dobových kompozičních stylů a forem. Objevily se ariózní části v monodickém stylu, došlo k rozlišení recitativu a árie. Recitativ mohl být secco i accompagnato, v áriích se postupně prosadilo zpěvné bel canto. Jejich formové řešení bylo různé – mohly mít formu AB, ABA, nebo se jednalo o strofickou árii nad ostinátním basem. Nejvýznamnějšími operními autory byli Francesco  Cavalli, Antonio Cesti a Alessandro Stradella.

Opera seria
V posledních desetiletích 17. století byla italská opera stále ostřeji kritizována. Přední literáti jí vytýkali, že pod tlakem publika porušuje základní pravidla klasické literatury a dramatu a spojuje do jednoho celku postavy vznešené i postavy nízkého původu, situace tragické i komické. Pod vlivem těchto názorů vznikl v Itálii po roce 1720 nový typ opery – opera seria.
Opera seria (vážná) se lišila od předchozí operní produkce důsledným vyloučením všech komických prvků. Autorům operních libret – k nejvýznamnějším patřili Apostolo  Zeno a Pietro Metastasio – se stala vzorem francouzská klasická tragédie reprezentovaná Pierrem Corneillem. Opera seria se námětově orientovala na vznešené hrdinské postavy – vladaře a vojevůdce, kteří vynikali svými vlastnostmi i činy. Příběhy ústily do tragického závěru. V operách se často opakovaly obvyklé dějové situace, postavy byly pojaty jako schématické typy, které ztělesňovaly určitou charakteristickou vlastnost a v průběhu děje se neměnily.
Hudební složka byla v opeře seria nadřazena složce dramatické. Na scéně se nepředváděla událost sama, děj byl představen nepřímo – v recitativech. Hlavní pozornost byla věnována prožitkům jednotlivých postav, které byly vyjádřeny v áriích. Důraz byl položen na sólové zpěvy, jejichž virtuozita byla rozvíjena až k samoúčelnosti. Vynikaly výkony kastrátů, sopránů a altů, v menší míře byly zastoupeny tenorové party, bas v opeře seria nezpíval. Operní představení bylo sledem jednotlivých uzavřených čísel –  recitativů a árií, občas se objevily ansámbly – dueta, terceta. Sborové a baletní výstupy nebyly zařazovány.
Vokální melodie a krása lidských hlasů byly základními hodnotami opery seria. Árie se rozrostla se do větších rozměrů, měla zpravidla formu ABA – jednalo se o tzv. velkou da capo árii. Měla vždy určité obsahové zaměření, hudebními prostředky zobrazovala určitý afekt – radost, smutek, zlobu apod., který se v jejím průběhu příliš neměnil.
Melodická linka byla v praxi zdobena improvizovanými koloraturami, jejichž obtížnost a virtuozita se stupňovaly při návratu dílu A. K líčení děje sloužily hudebně méně významné recitativy secco, které převládaly nad recitativy accompagnato. Orchestr se uplatnil nejvýrazněji v sinfonii – předehře, která uváděla operní představení, a  v orchestrálních mezihrách – ritornelech.
Provoz opery seria byl spjat převážně s aristokratickým prostředím. Operní představení počítala s náročnou scénickou výpravou a s využitím složitých divadelních strojů. K předním operním skladatelům patřil Alessandro Scarlatti. Centrem operní tvorby byla zpočátku Neapol, odkud se tento operní styl rozšířil do jiných italských měst i dalších oblastí – především do německy mluvících zemí a do Anglie. Výrazný podíl na uvedení opery seria do anglického prostředí měl Georg Friedrich Händel. Jeho díla na italské texty Rinaldo, Ottone, Giulio Cesare, Tamerlano, Rodelinda, Xerxes aj. vynikají skvělou melodickou a harmonickou invencí.  

Georg Friedrich Händel: Rinaldo – Lascia ch´io pianga Tato opera byla prvním velkým dílem, které napsal Händel v Anglii (1711) a které mu přineslo velký úspěch. Libreto vycházelo z dobově oblíbeného tématu – Osvobozeného Jeruzalému Torquata Tassa. Árie Almireny Lascia chۥio pianga je jednou z nejpopulárnějších částí opery. Tuto hudbu převzal Händel ze své starší opery Almira, kde byla instrumentální částí – sarabandou. Árie má velkou třídílnou formu ABA´. Podle dobových zvyklostí je v nahrávce vokální melodie obohacena melodickými tóny – zpočátku je zdobení melodické linky velmi střídmé, v dílu A´, ve kterém se opakuje melodie první části, se zpěv stává virtuóznější.

Opera buffa
Komické prvky se z italské barokní opery zcela nevytratily. Našly uplatnění v komických intermezzech, která se prováděla mezi jednotlivými dějstvími vážné opery.   
Jiným typem byla celovečerní hudební komedie (commedia per musica), jejíž tvorba se rozvíjela v Neapoli. Byla ovlivněna činoherní veselohrou a operou seria – obsahovala recitativy a da capo árie. Přinesla nové náměty – děj se odehrával v měšťanském prostředí a byl zpravidla zaměřen na řešení milostných zápletek.
V návaznosti na oba typy komického hudebního divadla vznikla v Itálii na konci baroka opera buffa  (komická), jejíž výrazný rozkvět nastal v období klasicismu. Za první významné dílo tohoto žánru je považována Služka paní, jejímž autorem je Giovanni Battista Pergolesi.

Tragédie lyrique
Samostatněji se rozvíjela od sedmdesátých let 17. století opera ve Francii. Sloučily se v ní vlivy italské vážné opery s domácí tradicí. Navázala na baletní představení – ballets de cour, která patřila k velmi oblíbeným produkcím na francouzském královském dvoře. Francouzská opera se označovala jako tragédie lyrique (vážná). Dějově vycházela z antické mytologie a měla vážný, patetický ráz. Libreta se opírala o vzor francouzské klasické tragédie – text byl rozčleněn do 5 dějství, kterým předcházel úvodní prolog s oslavou krále.
Hudba byla ve srovnání s italskou operou méně virtuózní. Představení zahajovala ouvertura – předehra francouzského typu. Základ operních děl tvořily recitativy, které respektovaly deklamaci jazyka, byly zpěvnější a pečlivě rytmizované, doprovázené cembalem nebo orchestrem. Mezi recitativy a áriemi byl menší kontrast. Árie měly kratší rozměry a převažovala v nich sylabická melodika bez koloratur. Do oper byla zařazována baletní čísla, ansámbly a sbory. Využíval se početně obsazený orchestr, orchestrální části vynikaly bohatou instrumentací. Tuto tvorbu rozvíjeli Jean Baptiste Lully (Alceste, Armida, Acis et Galathée aj.) a Jean Philippe Rameau (Hippolyte et Aricie, Castor et Pollux aj.).

Jean Philippe Rameau: Castor et Pollux – Recitative, Air gracieux Jedná se o tragickou operu o lásce a přátelství dvou bratrů – Castora a Polluxe. Ve svatební den je Castor zabit v souboji a Pollux chce obětovat svůj život, aby se Castor mohl vrátit z podsvětí ke své milované Télaire. Ten však jeho oběť odmítá. Télaire obviní bohy z krutosti a ti vyvolají prudké zemětřesení. Jupiter zachrání oba bratry tím, že je vezme s sebou na Olymp. Télaire může jít s nimi. V ukázce zazní recitativ Polluxe a árie Phébé – bohyně věčného mládí.

OPERA V KLASICISMU 

Opera seria, Gluckova operní reforma
V klasicismu přetrvávala italská opera seria, která byla nadále spjatá s aristokratickým prostředím. Postupně však ztrácela své dominantní postavení. Stále větší oblibě se těšila opera buffa, přechodným typem se stala opera semiseria.
Opera seria směřovala stále silněji k podobě scénického koncertu. Důraz se kladl na hudební složku, především na virtuózní sólové zpěvy. Novému estetickému cítění přestaly vyhovovat složité dějové zápletky s množstvím scénických efektů, které byly považovány za zastaralé. Tradiční typ opery seria rozvíjeli Josef Mysliveček (Il Bellerofonte aj.) a Christoph  Willibal  Gluck, zastoupena je i v tvorbě Wolfganga Amadea Mozarta (La clemenza di Tito).
Životnost opery seria se pokusilo posílit v průběhu 18. století několik operních reforem, z nichž nejvýznamnější byla reforma Christopha Willibalda Glucka. Gluck navázal na předchozí progresivní tendence v opeře seria i na francouzskou tragédii lyrique. Východiskem se mu stal nový typ libreta, od kterého požadoval, aby mělo logickou dramatickou výstavbu. Chtěl, aby se postavy vyznačovaly individuálními charakterovými rysy a aby bylo jejich jednání psychologicky přesvědčivé. Libreta na náměty z antiky pro něj psal Ranieri di Calzabigi.   
Místo virtuózního zpěvu upřednostňoval Gluck ve svých reformních operách přirozenost a dramatickou pravdivost díla. Používal různé hudební formy a prostředky. Předehra, ve které upouštěl od tradiční třídílné formy, se dostávala do tematických a obsahových souvislostí s operou. V opeře zpívaly pouze přirozené hlasy. Árie měly různé formové řešení, objevila se nejen rozsáhlejší da capo forma, ale i drobnější strofické a prokomponované útvary. Melodie byla oproštěna od virtuózních koloratur. Recitativy se staly hudebně závažnější, byly komponovány převážně jako recitativy accompagnato. Do oper byly zařazovány ansámblové, sborové a taneční výstupy, jednotlivá čísla byla propojována do delších hudebně dramatických scén. Gluckova reformní operní tvorba se rozvíjela nejprve ve Vídni, pozdější díla vznikla na francouzský text a byla určena pro Paříž. Svými reformními operami položil Gluck základy moderního operního dramatu. Na jeho tvorbu navázali Wolfgang Amadeus Mozart, Ludwig van Beethoven, inspirovali se jí operní skladatelé 19. století, především Richard Wagner.

Christoph Willibald Gluck: Orfeo ed Euridice – Ché farò senza Euridice Opera byla napsána na oblíbený námět o Orfeovi. Vznikla v roce 1762, v době, kdy Gluck začínal se svou operní reformou. Přináší některé nové možnosti – recitativy jsou doprovázeny orchestrem, objevují se sborová a taneční čísla, ale řada postupů je obdobných jako v opeře seria. Tradiční italské vlivy se projevují především v tom, že pěvecký part Orfea napsal Gluck pro kastráta. Až v druhé verzi opery určené pro Paříž (1774) byl part Orfea transponován pro tenor. Árie Orfea Ché farò senza Euridice patří k nejznámějším číslům opery. Orfeus ji zpívá poté, co cestou z podsvětí podruhé ztrácí svou ženu. Svůj zármutek vyjadřuje prostým, klidným zpěvem.

Opera buffa
V polovině 18. století se vyhranila do podoby umělecky vyzrálého celovečerního díla opera buffa. Její rozvoj byl spjat se vzestupem měšťanských vrstev. Uváděla komické příběhy z jejich života, hudba měla přirozenější, prostší ráz. Některé postavy byly převzaty z italské commedie dell’arte – chytrý sluha, starý záletník, chvástavý voják, dvojice milenců apod. Libreta byla psána v italštině a vyznačovala se spádným dějem plným zápletek. Nejvýznamnějšími libretisty byli Carlo Goldoni a Lorenzo da Ponte.
V italské komické opeře zpívaly pouze přirozené hlasy, s oblibou se využíval bas, kterému byly často svěřovány komické role. V áriích převažovala melodika písňového charakteru, ale objevily se i technicky náročnější útvary. Jejich forma byla jednodílná, dvoudílná, třídílná, strofická. Převládal secco recitativ doprovázený převážně cembalem, v němž se rychle střídaly dialogy jednajících postav. Často se objevovaly ansámbly, zařazovány byly také sbory. Novinkou se stalo buffové finále, ve kterém za sebou následovaly v pestrém sledu sólové a ansámblové výstupy postav zúčastněných na ději. Buffové finále se stalo dramaticky účinným prostředkem k vystupňování děje a k vyřešení předchozí dějové zápletky.
K předním tvůrcům patřili Niccolò Piccini, Giovanni Paisiello a Domenico Cimarosa aj. Vrcholnými díly jsou Mozartovy opery Figarova svatba a Cosi fan tutte.

Wolfgang Amadeus Mozart: Figarova svatba (Le Nozze di Figaro), KWV 492 – Non più andrai Libreto k opeře napsal podle Beaumarchaisovy divadelní hry Lorenzo da Ponte. Přináší děj s mnoha zápletkami, ve kterém vyzraje chytrý služebník Figaro s pomocí ostatních na záletného hraběte. Hudební složka se vyznačuje bohatou melodickou invencí a skvělými hudebními charakteristikami postav i dějových situací. V árii Non più andrai, která uzavírá první dějství opery, zpívá Figaro pážeti Cherubínovi o tom, že mu skončil čas radovánek, a líčí mu strasti vojenského života, který ho čeká. Árie je napsána ve formě ronda, převládá v ní melodika písňového typu, objevují se pochodové intonace. Je jedním z nejpopulárnějších čísel opery, její melodii připomněl Mozart ve své další opeře Don Giovanni. Poprvé zazněla Mozartova Figarova svatba ve Vídni v roce 1786. Premiéra byla sice úspěšná, ale obliba této opery tu netrvala příliš dlouho. V témže roce byla Figarova svatba uvedena s mimořádným ohlasem v Nosticově divadle v Praze, v následujícím roce tu zazněla za řízení samotného Mozarta.

Opera semiseria
Opera semiseria měla vážný děj s řadou komických situací a zápletek. Vynikajícím dílem tohoto druhu je opera Don Giovanni Wolfganga Amadea Mozarta.

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni, KWV 527 – Là ci darem la mano Toto vrcholné Mozartovo operní dílo bývá označováno jako dramma giocoso (žertovné drama), protože jsou v něm sloučeny mistrovským způsobem dramatické momenty s komickými. Hudba skvěle umocňuje různorodé dějové situace a výstižně představuje typy a charaktery jednajících postav. Autor libreta Lorenzo da Ponte využil známý a již mnohokrát zpracovaný příběh o Donu Juanovi, bezcharakterním svůdci, který byl nakonec za svůj špatný život spravedlivě potrestán. Duet Giovanniho a Zerliny je z 1. dějství opery. Giovanni se ocitá na venkovské svatbě, kde chce ženichovi Massetovi odloudit jeho nevěstu Zerlinu. Duet obsahuje dvě tempově a metricky odlišné části.

Opéra comique, tragédie lyrique, revoluční opera
Ve Francii pokračovala ve 2. polovině 18. století tradice vážné opery – tragédie lyrique, vznikla opera komická – opéra comique, od konce 18. století se tu rozvíjela francouzská revoluční opera.
Podnětem k vytvoření francouzské komické opery se stala italská buffa, která byla ve Francii provozována italskými operními společnostmi. Opéra comique byla zpočátku   hudebně jednodušším útvarem, který výrazně těžil z domácí tradice her se zpěvy – z vaudevillových komedií. O zvýšení její umělecké úrovně se zasloužil nejvýrazněji André Ernest Modeste Grétry. Podobně jako italská komická opera přinášela také opéra comique náměty ze současného měšťanského prostředí. Text byl ve francouzštině. Vedle sólových zpěvů písňového charakteru obsahovala ansámbly, sbory, tance a orchestrální části. Místo recitativů se uplatnily mluvené dialogy.
Francouzská vážná opera – tragédie lyrique – zůstávala i ve 2. polovině 18. století reprezentativním uměním aristokracie, nadále se orientovala na hrdinské náměty z mytologie a historie. Podobně jako opera seria dostala se i tragédie lyrique pro svou odtažitost od reálného života do krize. Do jejího řešení zasáhl zmíněnými reformními operami určenými pro Paříž Christoph Willibald Gluck. Jeho vystoupení vyvolalo v roce 1774 další spor o charakter francouzské opery. Gluckova díla se nakonec v Paříži prosadila a ovlivnila další vývoj francouzské vážné opery.
Odrazem společenských událostí ve Francii se stal od konce 18. století nový operní útvar – revoluční opera. Představovala revoluční tematiku i typickou melodiku odvozenou z revolučních písní a pochodů. Hudba se střídala s mluveným slovem, důležitou složkou byly velké sborové scény. Nejslavnějším dílem revoluční opery se stal Vodař, jehož autorem je Luigi Cherubini, vliv tohoto operního žánru je patrný i v Beethovenově Fideliovi.

Ballad-opera
Anglie zůstávala ve 2. polovině 18. století pod vlivem italské opery. Domácí tvorba navázala na tradici lidové ballad-opery, kterou však nerozvinula do podoby umělecky náročnějšího žánru. Zachovávala ráz lidové zpěvohry, jejímž základem byly mluvené dialogy v anglickém jazyce doplněné krátkými hudebními čísly převážně písňového charakteru.

Singspiel
V německé jazykové oblasti dominovala v klasicismu italská a francouzská opera. Pod vlivem italské buffy, ale i francouzské opéry comique a anglické ballad-opery se tu rozvinul osobitý typ komické opery – singspiel. Hudebně vycházel z německých písní, podobně jako opéra comique obsahoval místo recitativů mluvenou prózu, avšak v německém jazyce. Náměty čerpal ze současného života řemeslníků a vesničanů, postupně přecházel k pohádkovým příběhům. Singspiel rozvíjeli skladatelé v oblasti severního Německa a ve Vídni. Umělecky nejhodnotnějšími díly jsou singspiely Únos ze serailu a Kouzelná flétna Wolfganga Amadea Mozarta.   

Wolfgang Amadeus Mozart: Kouzelná flétna (Die Zauberflöte), KWV 620 – Der Hölle Rache Kouzelná flétna, která vznikla v roce 1791 na libreto Emanuela Schikanedera, je posledním Mozartovým hudebně jevištním dílem. Jedná se o pohádkový singspiel, v jehož alegoriích se skrývají osvícenské a zednářské ideje. Námětem i způsobem zpracování se stala Kouzelná flétna vzorem pro pozdější německou romantickou operu. Také v tomto díle projevil Mozart svůj smysl pro hudební charakteristiku situací a postav. Zlo Královny noci vystihl vášnivým, výrazově vypjatým koloraturním zpěvem. Árie Královny noci Der Hölle Rache je z 2. dějství opery.

OPERA V 19. STOLETÍ

Opera buffa, opera seria, Giuseppe Verdi, verismus
V italské operní tvorbě 19. století pokračovala linie vážné opery i komické opery. Vrcholu dosáhl operní styl bel canto, ve kterém dominovaly virtuózní koloraturní árie. Na rozdíl od starší tradice však nešlo pouze o předvedení pěvecké techniky, ale hudba měla silnější dramatický účinek, vyjadřovala silněji citové prožitky hrdinů. V 1. polovině 19. století byli významnými operními autory Gioacchino Rossini, Gaetano Donizetti a Vincenzo Bellini. V tvorbě Gioacchina Rossiniho je výrazně zastoupena opera buffa, kterou přivedl k dokonalosti. Jeho díla, z nichž je nejznámější Lazebník sevillský, se vyznačují svižným dějem s řadou vtipných zápletek, výrazovou lehkostí, virtuózní, ale přitom zpěvnou melodikou. Méně úspěšný byl Rossini v oboru vážné opery – nejzdařilejší je Semiramis s náročnými koloraturními áriemi. Operou Vilém Tell, zkomponovanou pro Paříž, zasáhl Rossini do vývoje francouzské velké opery. Z tvorby Gaetana Donizettiho vyniká opera seria Lucia di Lammermoor, zdařilé jsou jeho komické opery Nápoj lásky a Don Pasquale.

Gioacchino Rossini: Lazebník sevillský (Il barbiere di Siviglia) – Cavatina Tato opera buffa vznikla v roce 1816 na libreto podle divadelní hry Pierra Beaumarchaise. Dějově předchází Figarově svatbě – Figaro zprostředkuje sňatek mezi hrabětem Almavivou a Rosinou, schovankou doktora Bartola. Cavatina z 1. dějství opery, ve které představuje Figaro sám sebe jako sevillského lazebníka a duši celého města, hýří vtipem a lehkostí výrazu. Je velmi brilantním zpěvem.

Nejvýznamnějším italským operním skladatelem 19. století byl Giuseppe Verdi. Operu chápal jako hudební drama, jeho pojetí se však lišilo od přístupu jeho významného současníka, kterým byl Richard Wagner. Verdi navázal na předchozí italskou operní tradici založenou na melodice belkantového typu, byl ovlivněn i velkou francouzskou operou. Nejpůsobivějším výrazovým prostředkem mu byla vokální melodie, ostatní složky – instrumentace, harmonie, rytmus byly většinou poměrně jednoduché, přesto však často působivé. Verdi přejal typ číslové opery, vedle sólových zpěvů (recitativů, árií) a ansámblů psal velmi působivé sbory a baletní scény. Ve svých posledních operách, Otello a Falstaff, dospěl nezávisle na Wagnerovi k prokomponované formě. Verdiho přínosem bylo posílení dramatické složky operního díla a psychologicky přesvědčivé zobrazení situací i lidských charakterů. Hudebním ztvárněním lidských citů a emocí otevřel cestu novému opernímu směru – verismu. K nejznámějším Verdiho operám patří Nabucco, Rigoletto, Trubadúr, Traviata, Don Carlos, Síla osudu, Aida, Otello, Falstaff.

Giuseppe Verdi: Aida – Triumfální pochod (Marcia trionfale) Opera vznikla na objednávku pro slavnostní otevření Suezského průplavu. V Káhiře měla premiéru v roce 1871. Námětově vychází z egyptské historie. Slavnostní Triumfální pochod zní při návratu egyptského vojevůdce Radama z vítězného boje proti Etiopii. Verdi v něm použil zvláštní typ trubek, které dal zhotovit podle vzoru starých egyptských nástrojů a které se od té doby nazývají aidovky.

Verismus (z it. vero – pravdivý, skutečný) byl operní směr, který se rozvíjel v Itálii na konci 19. století a na začátku 20. století. Vedle Verdiho oper se stala výrazným podnětem ke vzniku tohoto operního směru Bizetova opera Carmen. Verismus představoval paralelu k literárnímu kritickému realismu a naturalismu, přinášel náměty ze současného života, které předváděl bez romantických idealizací. Řada oper byla zaměřena sociálně kriticky, objevily se i náměty exotické. Zhudebňovaly se příběhy plné vášní a zápletek s tragickým koncem.
Hudba usilovala o silný emocionální účinek. Dominujícími výrazovými prostředky se staly působivá, někdy až sentimentální melodika a efektní instrumentace. Důležitou složkou byla také harmonie, ve které se využívaly některé netradiční postupy – nerozvedené disonance, paralelismy, objevila se celotónová stupnice a pentatonika. Relativně uzavřená čísla byla propojena do souvislého kompozičního celku. Prvními autory italského verismu se stali Pietro Mascagni  (Sedlák kavalír) a Ruggiero Leoncavallo (Komedianti), nejvýrazněji reprezentuje tento směr Giacomo Puccini (Bohéma, Tosca, Madame Butterfly, Turandot aj.).

Giacomo Puccini: Turandot – Nessun dorma Podkladem libreta se stal příběh o kruté čínské princezně Turandot známý z pohádek Tisíce a jedné noci. Turandot, která se nechce vdát, dává všem svým nápadníkům tři hádanky, a pokud je nezodpoví, dá je bez milosti popravit. V obtížné tenorové árii Nessun dorma zpívá princ Kalaf o své touze získat Turandot.

Grand opéra,  opéra comique, opéra lyrique
Významným operním centrem zůstávala v průběhu 19. století Francie. V letech 1830 – 1848 dosáhla v Paříži svého rozkvětu grand opéra (velká opera), která zpracovávala historická témata. Z hudebního hlediska využívala velké sborové scény a pěvecky náročné sólové árie. Významná díla tohoto oboru napsali Gioacchino Rossini  (Vilém Tell), Daniel François Auber  (Němá z Portici) a především Giacomo Meyerbeer  (Robert ďábel, Hugenoti, Afričanka). Po Meyerbeerově smrti ustoupila velká opera do pozadí.
V 1. polovině 19. století pokračovala tradice francouzské opéry comique, která nadále přinášela aktuální náměty z měšťanského prostředí. Neměla však už vysloveně komický charakter, ale zahrnovala také lyrické a dramatické partie.
Kolem poloviny 19. století vznikl ve Francii nový operní směr nazvaný opéra lyrique (lyrická opera). Skladatelé se obraceli k literárním námětům, hlavní pozornost věnovali jednajícím postavám a jejich vnitřním prožitkům. Tento typ opery psali Charles Gounod  (Faust a Markétka), Camille Saint-Saëns  (Samson a Dalila) a Jules Massenet (Manon, Cid, Werther).
Literárním naturalismem je ovlivněno libreto Bizetovy opery Carmen.

Georges Bizet: Carmen – Habanera Opera přináší příběh vášnivé lásky s tragickým koncem. Bizetova hudba zaujme působivými melodiemi, sugestivní instrumentací i častým využitím tanečních rytmů. Dokonale vystihuje kolorit španělského prostředí, ve kterém se odehrává děj. Slavná Habanera s chromaticky sestupnou zpěvní melodií je z 1. dějství opery. Carmen v ní zpívá o cikánské lásce – „Láska ptáče je volné, divé a nikdo jeho nezkrotí ...“ K jejímu zpěvu se připojuje sbor.

Romantická opera, Wagnerovo hudební drama
Osobitou podobu měla v 19. století německá operní tvorba – v návaznosti na singspiel se rozvíjela německá romantická opera. Náměty čerpala z pověstí a pohádek, důležitou roli v ní hrála příroda a nadpřirozené síly. Zásadní význam pro vývoj tohoto operního žánru měl Carl Maria von Weber s dílem Čarostřelec. Jeho hudba se vyznačuje dlouhodechými zpěvnými melodiemi a stálými motivy, které jsou využívány k charakteristice postav. Působivá je také zvukově barevná instrumentace, novým způsobem jsou exponovány dechové nástroje, především lesní rohy. Tyto principy operní tvorby převzal a ve svých dílech dále rozvíjel  Richard Wagner.

Carl Maria von Weber: Čarostřelec (Der Freischütz) – Sbor myslivců (Der Jägerchor) Čarostřelec je romantickou operou jak svým námětem, tak hudebním zpracováním. V libretu, které vychází ze staré lidové pověsti, se setkává svět lidí, přírody a kouzel. Čtyřhlasý Sbor myslivců ze 3. dějství je obdobou tradičního německého mužského sborového zpěvu, kterým byl Liedertafel. Zvuk lesních rohů dokresluje atmosféru mysliveckého prostředí.

Jednou z nejvýraznějších osobností v dějinách opery byl Richard Wagner. Zpočátku  navázal na tradiční operní žánry, především na romantickou operu. Po prvních operách Zákaz lásky a Víly vznikl Rienzi ve stylu velké francouzské opery. Následovala romantická opera Bludný Holanďan. Opery Tannhäuser a Lohengrin ukazují posun vpřed ve skladatelově pojetí opery. Po roce 1850 napsal operní díla, ve kterých realizoval své představy o opeře jako hudebním dramatu.Vycházel z předpokladu, že hudební drama je souborné umělecké dílo – Gesamtkunstwerk, na jehož podobě se podílejí stejnou měrou všechny zúčastněné umělecké obory – hudba, drama, herectví a výtvarné umění. Wagner si psal ke svým operám vlastní libreta, která odpovídala jeho představám. Náměty čerpal především ze staré germánské mytologie.
Wagner opustil princip číslové opery, jeho hudební dramata nejsou až na výjimky členěna na uzavřená čísla, ale mají souvisle prokomponovanou formu. Odstranil protiklad mezi recitativem a árií a oba útvary nahradil novým typem nepravidelně členěné vokální melodiky, která vycházela z deklamace textu. K označení tohoto typu zpěvu se užívají termíny hudební próza nebo ariózo. Používal tzv. příznačné motivy (něm. Leitmotiv), kterými charakterizoval jednotlivé postavy, situace, ideje a prostředí. V hudebním průběhu se tyto motivy složitě prolínaly a přetvářely v souvislosti s proměnami děje. Zpočátku zněly i ve zpěvní lince, později s nimi Wagner pracoval důsledně pouze v orchestrálních partech. Orchestr měl ve Wagnerových operách velmi významnou úlohu. Byl početně obsazený, především ve skupině žesťových nástrojů. Měl zásadní podíl na líčení hudebně dramatického děje. V Prstenu Nibelungově zavedl skladatel tuby v ladění B a F, pro které se ujalo označení wagnerovské tuby. 
Wagnerovy opery se vyznačují složitým tonálním a harmonickým průběhem. Skladatel bohatě uplatňoval chromatické postupy – mimotonální a alterované akordy, nerozvedené disonance, časté modulace. Pracoval s principem tzv. nekonečné melodie, kdy častým využíváním klamného spoje záměrně oddaloval tóniku a znejasňoval tak jednoznačnost tonálního centra.
Své kompoziční zásady uplatnil Wagner nejdůsledněji v operní tetralogii Prsten Nibelungův na náměty z germánské mytologie. Toto dílo zahrnuje čtyři celovečerní opery – kterými jsou Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried a Soumrak bohů. Nejkomplikovanější harmonickou složkou se vyznačuje opera Tristan a Isolda. Dále napsal Wagner komickou operu Mistři pěvci norimberští a operu Parsifal, která je jeho posledním hudebně dramatickým dílem.

Richard Wagner: Tristan a Isolda (Tristan und Isolde) – Mild und leise Toto dílo začal Wagner komponovat v roce 1857 uprostřed práce na operní tetralogii Prsten Nibelungův. Psal ho na vlastní libreto podle středověkého germánského eposu a pod dojmem velké lásky k Mathildě Wesendonckové, manželce svého curyšského mecenáše. Zpracoval příběh lásky Tristana a Isoldy, kterou vyvolal očarovaný nápoj a která skončila tragicky. Zpěv Isoldy Mild und leise operní dílo uzavírá. Po smrti Tristana umírá z velké lásky také ona.

Operní tvorba v dalších národních kulturách
V 19. století vznikala operní díla také v dalších národních kulturách. O rozvoj ruské opery se zasloužili Michail Ivanovič Glinka (Ivan Susanin, Ruslan a Ludmila), Alexandr Porfirjevič Borodin  (Kníže Igor), Modest Petrovič Musorgskij (Boris Godunov), Nikolaj Rimskij-Korsakov (Sadko), Petr Iljič Čajkovski  (Evžen Oněgin, Piková dáma). Tvůrci české opery byli František Škroup  (Dráteník), Bedřich Smetana  (Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, Dalibor, Libuše, Dvě vdovy, Hubička, Tajemství, Čertova stěna), Vilém Blodek (V studni), Antonín Dvořák  (Jakobín, Čert a Káča, Rusalka), Zdeněk Fibich (Šárka). V Polsku byla významná operní tvorba Stanisłava Moniuszka (Halka).

OPERA VE 20. STOLETÍ

Stylová různorodost operní tvorby, opera rozhlasová, filmová, televizní
V operní tvorbě 20. století existovala řada proudů a směrů. Pozdně romantický směr reprezentují díla Richarda Strausse. Jeho opery Salome a Elektra jsou ovlivněny hudbou Richarda Wagnera, jsou v nich využita příznačná témata a bohatý orchestrální zvuk. Opera Růžový kavalír je z obsahového i hudebního hlediska odlehčenější.  
Jinou cestou se ubírali impresionisté Claude Debussy (Pelléas a Mélisanda) a Maurice Ravel  (Španělská hodinka, Dítě a kouzla), jejichž opery jsou zvukově jemnější.
Atonální, expresionisticky výrazná díla napsali Arnold Schönberg (Mojžíš a Áron, Očekávání, Šťastná ruka) a Alban Berg (Vojcek, Lulu).
Realistický směr reprezentují opery Leoše Janáčka (Její pastorkyňa, Výlety pana Broučka, Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos, Z mrtvého domu).

Leoš Janáček: Její pastorkyňa – Odešli, jdi také Operu Její pastorkyňa napsal Leoš Janáček na vlastní libreto podle dramatu Gabriely Preissové. Jedná se o prozaický text s kriticko-realistickým námětem z prostředí moravské vesnice. Opera vznikala v letech 1894 – 1903. V roce 1904 měla úspěšnou premiéru v Brně, ale na jeviště Národního divadla v Praze se dostala až po dvanácti letech v roce 1916. Důvodem bylo nepochopení šéfa opery Karla Kovařovice. Po pražském nastudování se opeře otevřela cesta na přední světové scény. Její pastorkyňa je dílem, ve kterém se plně vyhranil Janáčkův osobitý kompoziční styl. Jeho východiskem byla moravská lidová píseň, kterou Janáček v opeře na několika místech citoval nebo napodobil, ale hlavním zdrojem se staly stylizované nápěvky mluvy. Pro charakter vokálního projevu byla rozhodující skladatelova představa, jak by v dané dramatické situaci mluvila příslušná dramatická postava. Z této představy pak vycházela Janáčkova melodika. Poslední výstup opery Odešli, jdi také je zpěvem o hluboké lásce Jenůfy a Laca.

Z operní tvorby Igora Stravinského jsou nejznámější opera-oratorium Oidipus rex a Život prostopášníka. Darius Milhaud je autorem monumentální dvoudílné opery Kryštof Kolumbus i několika krátkých „minutových“ oper – Únos Evropy, Opuštěná Ariadna.
Dalšími významnými operními skladateli byli Sergej Prokofjev (Láska ke třempomerančům, Vojna a mír, Ohnivý anděl), Dmitrij Šostakovič (Nos, Kateřina Izmajlovová), Paul Hindemith (Malíř Matys), Carl Orff (Chytračka), Béla Bartók (Modrovousův hrad), Alois Hába (čtvrttónová opera Matka), Benjamin Britten (Peter Grimes) aj.
K stěžejním dílům Bohuslava Martinů patří Hry o Marii, které jsou napsané na lidové texty a navazují na tradici středověkého divadla. Libreto k opeře Julietta zpracoval skladatel podle surrealisticky laděné divadelní hry Georgese Neveuxe, předlohou k Řeckým pašijím se stal román Nikose Kazantzakise Kristus znovu ukřižovaný. V některých dílech hledal Martinů nová řešení. Kombinoval operu s baletem (Divadlo za branou), využil technické možnosti moderních sdělovacích prostředků, napsal opery rozhlasové (Hlas lasa, Veselohra na mostě) a opery televizní (Čím žijí lidé, Ženitba).

Jazzová opera, rocková opera
Ve 20. století byli někteří skladatelé ovlivněni jazzem – například George Gershwin v opeře Porgy a Bess, vznikaly opery rockové. Příkladem využití moderních kompozičních technik je minimalistická opera Kráska a zvíře, jejímž autorem je Philipp Glass.

Dětská opera
Některá operní díla byla určena pro dětské posluchače. Tento repertoár u nás rozvíjeli Václav Trojan (Kolotoč), Evžen Zámečník (Ferda Mravenec, Brouk Pytlík), Jiří Pauer (Žvanivý slimejš) aj.

KONTROLNÍ OTÁZKY

• Co je to opera?
• Charakterizujte jednotlivé složky opery, vysvětlete, co je to opera číslová a prokomponovaná.
• Charakterizujte raně barokní operu, vysvětlete, kde a z jakých podnětů vznikla.
• Co bylo příznačné pro italskou operu středního baroka?
• Charakterizujte operu seria.
• Jak a kdy vznikla opera buffa?
• Jakými specifickými rysy se vyznačovala barokní operní tvorba ve Francii?
• Vysvětlete, v čem spočívala podstata a význam Gluckovy operní reformy?
• Jak se rozvíjela opera buffa v období klasicismu?
• Co je to opera semiseria?
• Charakterizujte jednotlivé typy opery, které se rozvíjely od 2. poloviny 18. století ve Francii – opéru comique, tragédii lyrique, revoluční operu.
• Co je ballad-opera?
• Vysvětlete, co je to singspiel.
• Charakterizujte italskou operní tvorbu 1. poloviny 19. století.
• Jaký význam má operní tvorba G. Verdiho?
• Co je to verismus?
• Jak se rozvíjela operní tvorba v 19. století ve Francii? Vysvětlete, co je to grand opéra, opéra lyrique.
• Jakými charakteristickými rysy se vyznačovala německá romantická opera?
• V čem spočívala podstata a význam Wagnerovy operní reformy?
• Jak se rozvíjela opera v 19. století v dalších národních kulturách?
• Která významná operní díla vznikla ve 20. století?