Scénická hudba je součástí divadelních představení.

CHARAKTERISTIKA   

Scénická hudba doplňuje divadelní představení. Její využití je různorodé. Zesiluje význam slovního sdělení, umocňuje dramatické dění, ale slouží také jenom jako hudební a zvuková kulisa. Může se provádět živě, nebo ze zvukového záznamu. Často se jedná o hudbu instrumentální, ale uplatní se i vokální nebo vokálně instrumentální obsazení. Hudební složka se někdy propojuje s mluveným slovem na způsob melodramu. Pro novější dobu je příznačné, že se v divadelních hrách využívá také elektroakustická hudba, častěji se uplatňují nonartificiální hudební projevy.

POČÁTKY SCÉNICKÉ HUDBY

Hudba ve starověkém a středověkém divadle
Divadelní představení s hudbou existovala už ve starověkých kulturách. Významnou úlohu měla hudba v řeckém dramatu. Hlavním nositelem zpěvu byl sbor (chór), který zpočátku přednášel většinu textu, s postupným rozšiřováním počtu herců se úloha sboru omezovala. Někdy byl zařazen sborový tanec nebo samostatná instrumentální hra. Všechny hudební části byly důsledně jednohlasé. Herci mluvili buď bez hudby, nebo za doprovodu nástroje.
Později byla hudba součástí středověkého náboženského i světského divadla.

SCÉNICKÁ HUDBA V RENESANCI, BAROKU A KLASICISMU

Meziaktní hudba
Od konce 16. století se rozšířila v souvislosti s profesionalizací evropského divadla praxe tzv. meziaktní hudby. Do divadelních představení byla zařazována samostatná hudební čísla – předehra, mezihry, dohra. Využívaly se též krátké hudební vsuvky do děje, hudba sloužila k podkreslení nálady některých scén. Významnou úlohu měla hudba v divadelních hrách největšího dramatika alžbětinské éry Williama Shakespeara.
Meziaktní hudba se uplatnila také v divadelních hrách následujících staletí. V období raného baroka byl významným skladatelem Henry Purcell, který zkomponoval hudbu ke Shakespearovým divadelním hrám. V klasicismu patřil k předním autorům Ludwig van Beethoven, z jehož tvorby vyniká hudba k dramatu Johanna Wolfganga Goetha Egmont.

SCÉNICKÁ HUDBA V 19. STOLETÍ

Meziaktní hudba
Také v 19. století psali někteří skladatelé hudbu k činohrám. Nejznámější díla napsali Felix Mendelssohn-Bartholdy, Georges Bizet a Edward Hagerup Grieg. Felix Mendelssohn-Bartholdy je autorem scénické hudby ke hře Williama Shakespeara Sen noci svatojánské. Georges Bizet napsal hudbu k dramatu Alphonse Daudeta Arlézanka, Edward Hagerup Grieg zkomponoval scénickou hudbu ke hře Heiricha Ibsena Peer Gynt. Z nejpůsobivějších částí těchto kompozic sestavili skladatelé suity pro koncertní provedení.

Felix Mendelssohn-Bartholdy: Sen noci svatojánské (Ein Sommernachtstraum), op. 21 a 61– Svatební pochod (Der Hochzeitsmarsch) Orchestrální předehru k pohádkové hře Williama Shakespeara napsal Mendelssohn-Bartholdy v roce 1826 ve svých 17 letech. Další hudební čísla zkomponoval až o 16 let později pro inscenaci hry v postupimském dvorním divadle. Pro koncertní účely sestavil skladatel z pěti částí scénické hudby orchestrální suitu, jejíž závěrečnou částí je populární Svatební pochod. Původně se hrál v závěrečném dějství divadelní hry v souvislosti se svatebním obřadem.

Z českého prostředí je třeba připomenout scénickou hudbu ke hře Josefa Kajetána Tyla Fidlovačka, jejímž autorem je František Škroup. Její součástí je píseň Kde domov můj, která se stala později naší hymnou. Známá je scénická hudba Josefa Suka k dramatické pohádce Julia Zeyera Radúz a Mahulena, kterou skladatel přepracoval do podoby orchestrální suity s názvem Pohádka.

SCÉNICKÁ HUDBA VE 20. STOLETÍ

Meziaktní hudba
I když některé divadelní směry, především realismus a naturalismus, hudební složku opomíjely, neustrnula kompozice scénické hudby ani ve 20. století. Z českých autorů se věnovali tomuto oboru Miroslav Ponc, Václav Trojan, Zdeněk Pololáník, Pavel Blatný aj. Pracovali s tradičními hudebními prostředky, ale využívali i některé netradiční možnosti – především hudbu elektroakustickou.

Hudba v představeních malých divadel
Novým způsobem, odlišným od dosavadní praxe meziaktní hudby, se začala začleňovat hudba do představení avantgardních scén, především do produkcí malých divadel autorského typu. Mluvený text byl prokládán písněmi, které patřily vesměs do oblasti moderní populární hudby nebo jazzu.
V meziválečném období bylo naší přední avantgardní scénou Osvobozené divadlo, jehož hlavním skladatelem a dirigentem byl Jaroslav Ježek. Z dalších českých meziválečných scén je možné zmínit Divadlo Dada, v němž rozvíjel Emil František Burian techniku voice bandu, tj. recitaci básní komorním souborem podle přibližného určení tónových výšek a přesně vyznačeného rytmu.
Od padesátých let rozvíjela svou činnost řada divadel, z nichž většina působí až do současnosti. K nejvýznamnějším českým avantgardním scénám patřilo nejprve Rokoko, po něm převzalo hlavní iniciativu Divadlo Na zábradlí. Z něho se brzy odštěpilo divadlo Semafor, ve kterém byli hlavními tvůrčími a hereckými osobnostmi Jiří Šlitr a Jiří Suchý. Po roce 1969 se stal hlavní skladatelskou osobností Ferdinand Havlík. Divadlo se zaměřovalo na muzikálovou tvorbu (Šest žen Jindřicha VIII.) a na písničkové pořady (Jonáš a tingl-tangl aj.). Významným počinem bylo hudební zpracování Erbenovy Kytice (1972).  
V šedesátých letech zahájilo činnost Studio Ypsilon, Divadlo Járy Cimrmana aj. Specifickými rysy se vyznačovala představení brněnského Divadla na provázku. Hudební složka v nich často překračovala oblast populární hudby směrem k artificiálním hudebním projevům – například v Baladě pro banditu (1975) s hudbou Miloše Štědroně.
Malá divadla autorského typu byla významná nejen z hlediska rozvoje českého hudebního divadla, ale měla vliv i na podobu a produkci české populární hudby.

KONTROLNÍ OTÁZKY

• Co se rozumí termínem scénická hudba?
• Jak se uplatnila hudba v divadelních produkcích ve starších historických obdobích?
• Kteří skladatelé rozvíjeli tento žánr v 19. století?
• Jakým způsobem se uplatnila hudba v divadelních hrách ve 20. století?