Sborovou tvorbou v užším slova smyslu se rozumí vokální skladby zkomponované pro mužské, ženské, smíšené nebo dětské sbory. Sborový zpěv bývá součástí i jiných hudebních žánrů – opery, oratoria, kantáty, mše, operety, muzikálu, vokální symfonie.

CHARAKTERISTIKA

Z historického hlediska se novodobá sborová tvorba rozvíjela až od 19. století. Ke sborové tvorbě v širším slova smyslu se však mohou řadit i některé starší projevy sborového zpěvu, tak jak se objevily ve středověké a renesanční hudbě, v barokních a pozdějších operách, oratoriích, kantátách, mších.  
Novodobé sborové skladby jsou většinou vícehlasé, každý hlas je obsazen sborově, tj. větším či menším počtem zpěváků. Mohou být a cappella – bez doprovodu nástrojů, nebo s instrumentálním doprovodem. Často jsou napsány v písňových formách – v malé a velké dvoudílné nebo třídílné formě, někdy je forma volnější. Vznikají útvary strofické i prokomponované.

SBOROVÁ TVORBA V 19. STOLETÍ A VE 20. STOLETÍ

Novodobá sborová tvorba, Liedertafel
Novodobá sborová tvorba se začala rozvíjet po roce 1800 jako společenský zpěv měšťanstva. Významná tradice se ujala především v německy mluvících zemích, kde byl oblíbený typ čtyřhlasé kompozice pro mužský sbor – Liedertafel. Vedle řady méně významných tvůrců komponovali tento repertoár Joseph Haydn, Franz Schubert, Robert Schumann a Carl Maria von Weber. Ve 2. polovině 19. století se začala sborová tvorba významně uplatňovat i v dalších národních, hlavně slovanských kulturách. Její rozvoj souvisel se zakládáním pěveckých spolků.

Sborová tvorba českých skladatelů
K zakladatelům české sborové tradice patřil Pavel Křížkovský. V jeho mužských sborech, které jsou typem tzv. ohlasové tvorby, jsou využity texty a melodie lidových písní. K nejznámějším skladbám patří Utonulá, Odpadlý od srdca, Dar za lásku, Odvedeného prosba. Vyšší umělecké úrovně dosáhly mužské sbory Bedřicha Smetany. Některé z nich mají vlastenecko-slavnostní ráz (Věno, Modlitba). V některých případech se jedná o rozsáhlejší prokomponované útvary dramatického charakteru (Tři jezdci, Rolnická, Píseň na moři). Kompozičně poněkud jednodušší, ale dodnes velmi oblíbené, jsou jeho tři ženské sbory (Přiletěly vlaštovičky, Má hvězda, Západ slunce). Z Dvořákovy sborové tvorby je nejznámější cyklus smíšených sborů V přírodě. Ve sborovém obsazení se často zpívají také jeho Moravské dvojzpěvy, které byly původně napsány pro dva sólové hlasy.

Antonín Dvořák: V přírodě, op. 63 – Vyběhla bříza běličká Cyklus pěti smíšených sborů V přírodě napsal Antonín Dvořák v roce 1882 na texty ze stejnojmenné básnické sbírky Vítězslava Hálka, ve které básník vyjádřil své dojmy z české přírody. Sbory mají čtyřhlasou sazbu a cappella. Část Vyběhla bříza běličká je zpěvem o probouzejícím se jaru. Má malou třídílnou formu s reprízou, krajní radostné díly kontrastují se střední částí, v níž převládá mollová tónina.

Další výraznou osobností v oblasti české sborové tvorby byl Josef Bohuslav Foerster. Psal skladby pro všechny typy sborového obsazení – sbory mužské, ženské i smíšené. Jako první z českých skladatelů se věnoval kompozici dětských sborů. Z jeho tvorby je nejznámější cyklus Devíti sborů pro mužský sbor, který obsahuje část Velké, širé, rodné lány.  
Kompoziční vývoj Leoše Janáčka směřoval od sborových skladeb ohlasového typu (Ukvaldské písně pro smíšený sbor) k vrcholným mužským sborům dramatického výrazu na texty básní Petra Bezruče – Kantor Halfar, Maryčka Magdónova, Sedmdesát tisíc. Významným dílem je také jeho mužský sbor se sopránovým sólem Potulný šílenec.

Leoš Janáček: Ukvaldské písně – Ondraš, Ondraš Folklór rodného Lašska byl pro Janáčka jedním z výrazných inspiračních zdrojů. Janáček se věnoval sběru lidových písní i jejich úpravám. V roce 1898 napsal cyklus Ukvaldská lidová poezie v písních pro sólový hlas s doprovodem klavíru. Některé z těchto písní upravil pro smíšený sbor. Vznikl tak cyklus sborových skladeb, který byl nazván Ukvaldské písně.

Sborové ohlasy najdeme také v tvorbě Vítězslava Nováka, který napsal Čtyři balady pro smíšený sbor a orchestr nebo čtyřruční klavír – Ranoša, Zakletá dcera, Vražedný milý a Nesčasná vojna.
Na tradici renesančních madrigalů navázal Bohuslav Martinů, který je autorem  několika cyklů smíšených sborů na lidové texty – České madrigaly, Pět českých madrigalů, Madrigaly.
Ve 2. polovině 20. století se rozvíjela česká sborová tvorba především zásluhou Pavla Bořkovce (Madrigaly o čase), Klementa Slavického (Madrigaly), Petra Ebena (Láska a smrt), Jana Rychlíka (Šibeniční madrigaly) aj.
K nejvýznamnějším českým skladatelům píšícím pro dětské sbory patří Petr Eben (cykly Zelená se snítka, Zvědavé písničky, Kolotoč a hvězdy), Ilja Hurník (Slezské písničky, Variace na myší téma), Miroslav Raichl, Zdeněk Lukáš, Ivana Loudová aj.

Klement Slavický: Madrigaly – Rozmarný Cyklus čtyř Madrigalů pro smíšený sbor a cappella vznikl v roce 1959 na texty slovenské, české a moravské lidové poezie. Druhou částí je madrigal Rozmarný. Krajní díly, jejichž text varuje mládence před svatbou s hašteřivou Kačenou, jsou veselé, v rychlém tempu, mají výraznou metro-rytmickou složku. Ve středním díle je mládenec nabádán, aby si vzal raději hezkou a veselou Nanynku. Klidnější melodie s výrazněji rytmizovaným doprovodem je přerušována rytmicky výraznými a harmonicky disonantními úseky.

KONTROLNÍ OTÁZKY

• Co se rozumí termínem sborová tvorba?
• Jaké byly počátky novodobé sborové tvorby?
• Kteří čeští a moravští skladatelé se věnovali tomuto oboru?