Termínem mše se rozumí cyklická vokální nebo vokálně instrumentální skladba spjatá s liturgií římsko-katolické církve. Později vznikaly také mše pro koncertní provedení. Název je odvozen z latinského Ite, missa est (Jděte, jste propuštěni). Zvláštním typem mše je requiem (též missa defunctorum, missa pro defunctis, čes. rekviem), cyklická skladba, která je součástí mše za zemřelé. Jako requiem byly později nadepsány také některé koncertní skladby smutečního charakteru. Název requiem byl převzat z textového incipitu introitu Requiem aeternam (Odpočinutí věčné).

MŠE VE STŘEDOVĚKU

Gregoriánský chorál
Mše má latinský liturgický text, který se zhudebňoval v hudebních stylech jednotlivých historických epoch. Středověké mše měly nejprve podobu jednohlasého gregoriánského chorálu. Součástí liturgie byly části mešního propria (lat. propria missae), později i mešního ordinaria (lat. ordinaria missae). Organum
Přibližně v 9. století se začal objevovat vícehlas – především v sekvencích a tropech. Tato vícehlasá technika byla nejčastěji označována jako organum. Východiskem byl vox principalis – hlas, který obsahoval chorální melodii. K němu se improvizoval druhý hlas – vox organalis, který se měl pohybovat ve spodních čistých kvartách nebo kvintách. Hlasy bylo možné zdvojit v oktávách. Využíval se také stranný pohyb, který přecházel z unisona v paralelní postupy hlasů. Vícehlasé úseky, které zpívaly sólové mužské hlasy, byly začleněny mezi chorální části.
Postupně se objevovaly pokusy narušit homorytmii hlasů. Ve 12. století se rozšířilo tzv. melismatické organum, ve kterém se k dlouhým tónům chorální melodie připojovaly ve vrchních hlasech několika tónové skupinky nebo delší melismata.
Nový polyfonní styl se prosadil v období gotiky v pařížském organu notredamské školy (1170 – 1240). Vícehlasým způsobem se zhudebňovaly sólové úseky responsoriálních zpěvů – především aleluja a graduale. Chorální melodie se nazývala cantus firmus (pevný, daný zpěv) a zněla ve spodním hlase, kterým byl tenor. Přikomponovaný vrchní hlas se nazýval duplum, další hlasy pozdějších tří a čtyřhlasých kompozic byly označovány jako triplum a quadruplum. Souznění hlasů bylo koordinováno rytmickou složkou. Využíval se modální rytmus, který byl založený na stereotypním opakování určitých rytmicko-metrických vzorců. Tyto vzorce – mody vznikly kombinacemi dlouhých (longa) a krátkých (brevis) rytmických hodnot. Rozlišovaly se dva polyfonní styly. Ve starším  organovém (melismatickém) stylu se k dlouhým tónům chorální melodie přidával vrchní melismatický hlas. V pozdějším discantovém stylu se k melismatickému chorálu připojovaly vrchní hlasy ve stejném modálním rytmu.

Leoninus: Alleluja Pascha nostrum Katedrála Notre Dame byla ve své době nejen vynikajícím stavitelským dílem, ale také prostorem, ve kterém se rozvíjely nové techniky polyfonní hudby. Leoninus, „optimus organista“ – tedy nejlepší skladatel organ, tu působil jako „magister cantus“ – učitel dětského sboru. V jeho velikonočním Alleluja Pascha nostrum se střídají dvouhlasé úseky v organovém stylu s chorálními partiemi.

MŠE V RENESANCI

Mše využívající cantus firmus
V renesanci patřila mše k nejvýznamnějším hudebním žánrům, po celé 15. století zůstávala hlavní oblastí, ve které se rozvíjely nové kompoziční techniky. Vícehlasým způsobem se zhudebňovaly nejprve jednotlivé části, postupně pak celý cyklus mešního ordinaria, někdy i propria. V průběhu období se uplatnily různé techniky polyfonního vedení hlasů. V 15. století převládaly mše využívající cantus firmus – převzatou melodii, která se objevila ve všech částech mešního ordinaria, a stala se tak jednotícím prvkem celého cyklu. Jako cantus firmus se využíval chorál (hymny, antifony), melodie světských písní i uměle vytvořené nápěvy. Cantus firmus mohl být citován v delších rytmických hodnotách, nebo v různých úpravách – v augmentaci, diminuci, ve figurativních obměnách apod. Mohl být svěřen kterémukoli z hlasů, nejčastěji však zněl v tenoru (tenorová mše), někdy v sopránu (discantová mše), nebo probíhal v obou hlasech jako kánon. V těchto kompozicích převládalo vokálně instrumentální obsazení.

Proimitovaná mše
Kolem roku 1500 pronikala melodie cantu firmu do všech hlasů a byla v nich zpracována imitační technikou. Vznikaly mše v proimitované sazbě, které využívaly čistě vokální obsazení a cappella. Spoluúčast nástrojů však nebyla vyloučena, nástroje mohly zdvojovat nebo nahrazovat vokální hlasy.

Josquin Desprez: Missa L’homme armé sexti toni – Kyrie Josquin Desprez, nejvýznamnější představitel třetí generace nizozemských polyfoniků, využil melodii populární dobové písně L’homme armé ve dvou svých mších. Ve starší z nich – Super voces musicales je citována jako cantus firmus převážně v tenoru, v každé části cyklu od jiného tónu – od C, D, E, F apod., tedy pokaždé v jiném modu. Pozdější Missa L’homme armé sexti toni využívá nápěv v F hypolydické. Ve čtyřhlasé vokální sazbě je jeho uplatnění mnohotvárnější. Postupně jej parafrázují různé hlasy, je zpracován imitační technikou.

Parodická mše
V 16. století převládala parodická mše (lat.missa parodia). V tomto typu kompozice převzal skladatel vícehlasé úryvky z tvorby jiného autora – nejčastěji z moteta, chansonu nebo madrigalu a propojil je vlastní hudbou.

Vícesborová mše
Další kompoziční technika – vícesborový styl – se zrodila v polovině 16. století v Benátkách.

Giovanni Pierluigi da Palestrina
Jedním z nejvýznamnějších skladatelů duchovní hudby vrcholné renesance byl představitel římské školy Giovanni Pierluigi da Palestrina. V jeho skladbách, které se vyznačují zpěvnou melodikou a uměřeným výrazem, byl doveden styl renesanční vokální polyfonie k dokonalosti. Palestrinova tvorba vyhovovala požadavkům Tridentského koncilu a stala se vzorem pro další katolickou chrámovou hudbu.  

MŠE V BAROKU

Stile antico, stile moderno
V období baroka ztratila mše své dřívější postavení hudebního žánru, podílejícího se rozhodujícím způsobem na hudebně stylovém vývoji, a spíše přejímala podněty z jiných oblastí hudby. V mešní tvorbě přežíval dlouho tradiční palestrinovský polyfonní styl a cappella – stile antico. Teprve postupně se začal v 17. století prosazovat nový barokní koncertantní vokálně instrumentální styl – stile moderno.  

Kantátová mše
Vývoj směřoval ke kantátové mši 18. století. V ní byl text mešního ordinaria rozdělen na jednotlivé úseky, které byly po vzoru dobové opery zhudebněny jako árie, ansámbly nebo sbory s orchestrálním doprovodem, předehrou a mezihrami. Podle určení a charakteru hudby se rozlišovala slavnostní mše (lat. missa solemnis) a krátká mše (lat. missa brevis), která zahrnovala pouze části Kyrie a Gloria. Zhudebňovaly se také některé samostatné části mešního cyklu, nejčastěji offertoria. Vrcholným dílem z tohoto období je Mše h moll Johanna Sebastiana Bacha.    

Johann Sebastian Bach: Mše h moll (Messe h moll), BWV 232 – Gloria – Gratias agimus Tato slavnostní mše má v Bachově vokálně instrumentální tvorbě postavení velkolepého syntetizujícího díla. První dvě části mše Kyrie a Gloria, tedy mši v protestantském smyslu, věnoval Bach v roce 1733 saskému kurfiřtovi Friedrichovi Augustovi II. se záměrem stát se dvorním skladatelem. Další části mše vznikly pravděpodobně až na konci skladatelova života v letech 1747 – 1750. Gratias agimus z části Gloria je sborovou fugou. V expozici nastupují hlasy v těsně, hudební proud graduje od výrazově uměřeného začátku k hymnicky vyznívajícímu závěru. Kromě této mše, ve které je zhudebněn celý text mešního ordinaria, napsal Bach také několik krátkých protestantských mší.

MŠE V KLASICISMU

Mše pro běžný chrámový provoz
V mešní tvorbě raného klasicismu přežívaly barokní principy, které se teprve postupně začaly prolínat s prvky nového hudebného stylu. Pod vlivem osvícenských myšlenek došlo k oslabování moci církve. V rakouské říši, a tedy i v českých zemích, byl v osmdesátých letech 18. století provoz chrámové hudby výrazně omezen dekrety Josefa II., které povolovaly instrumentální hudbu v kostelech pouze při velkých mších o nedělích a svátcích. Tyto vnější zásahy měly negativní vliv na podobu chrámové hudby. Většina mešních kompozic vznikala jako běžná užitková hudba bez vyšších uměleckých ambicí. Docházelo ke zestručnění chrámových skladeb – ke krácení delších liturgických textů, nebo k jejich exponování v několika hlasech současně (missa brevis).

Umělecky závažná díla, symfonické mše
Umělecky závažnější díla vznikla až v době vrcholného klasicismu. Patří k nim mše Wolfganga Amadea Mozarta (Korunovační mše, Mše c moll) a pozdní díla Josepha Haydna (Paukenmesse C dur, Theresienmesse B dur, Harmoniemesse B dur). Vývoj směřoval k symfonické mši, ve které už nebyly jednotlivé části mše členěny na uzavřená čísla, ale měly podobu delších hudebně propojených ploch. Orchestrální složka se stala závažnější a tematicky více propracovanou. Vrcholnými projevy tohoto typu jsou Beethovenova díla – Mše C dur a především jeho Missa solemnis (Slavnostní mše), která je svébytným uměleckým koncertním dílem.  

Ludwig van Beethoven: Mše C dur (Messe C dur), op. 86 – Gloria V této mši z roku 1807 uplatnil Beethoven nové přístupy ke zhudebnění liturgického textu. Gloria je oslavným, radostným zpěvem, který je koncipován jako hudebně ucelená část. Patrný je užší vztah mezi textem a hudební složkou, hudba výrazněji koresponduje s obsahem zhudebněného textu.

Pastorální mše
Velmi oblíbené byly v období klasicismu pastorální mše (lat. missae pastorales) provozované o Vánocích v katolických oblastech – v jihoněmecké oblasti, Rakousku, českých zemích, Polsku. U nás je psali někteří významní skladatelé – například František Xaver Brixi, ale především venkovští skladatelé-kantoři. Texty byly většinou v národních jazycích a obsahově se lišily od liturgického textu. Pojednávaly o příchodu pastýřů k narozenému Ježíši. Z českého repertoáru je nejznámější Česká mše vánoční Hej, mistře Jakuba Jana Ryby.

MŠE V 19. STOLETÍ

Umělecky závažná díla
V 19. století  navázali někteří skladatelé na beethovenovský typ symfonické mše a vytvořili rozměrnější díla, určená pro slavnostní liturgické účely, případně pro koncertní provedení: Franz Schubert (Missa solemnis As dur, Missa solemnis Es dur), Franz Liszt  (Ostřihomská mše, Uherská korunovační mše), Antonín Dvořák (Mše D dur), Josef Suk (Mše B dur – Křečovická) aj.

Mše pro běžný chrámový provoz
Celkově však v této době klesala potřeba velkých vokálně instrumentálních mší, protože ceciliánská reforma vyloučila z kůru všechny nástroje kromě varhan. Vokálně instrumentální tvorba zněla v kostelech pouze několikrát do roka při významných svátcích. V této době vzrostl zájem o vokální chrámovou hudbu.

MŠE VE 20. STOLETÍ

Umělecky závažná díla
Také ve 20. století vznikla některá umělecky závažná díla, která byla většinou určená k mimoliturgickým účelům – Leoš Janáček Glagolská mše, Igor  Stravinskij Mše pro sbor a dechové nástroje aj.

Leoš Janáček: Glagolská mše (Mša glagolskaja) – Agneče božij K vytvoření mše byl Janáček inspirován cyrilometodějskou tradicí, která se udržovala na Moravě. Dílo vzniklo v roce 1926 na staroslověnský text. Vedle částí mešního ordinaria je zařazen orchestrální Úvod, varhanní Postludium a závěrečná Intráda. Část Agneče božij začíná lyrickým úsekem, ve kterém se střídají orchestrální partie s pokornými prosbami sboru. Střední díl, ve kterém zpívají sólové hlasy, je výrazově vypjatější. V závěru se navrací klidná sborová prosba.

Mše pro běžný chrámový provoz, mše s texty v národních jazycích
Ve 20. století se rozvíjela také méně náročná tvorba pro potřeby chrámové praxe. Využívaly se latinské liturgické texty, po 2. vatikánském koncilu, jehož jednání probíhala v 60. letech, také texty v národních jazycích. Byly zhudebňovány tak, aby mohly být zpívány věřícími. Z českých skladatelů komponovali tento repertoár Josef Olejník, Karel Bříza, Zdeněk Pololáník, Petr Eben aj.
Mezi umělecky hodnotnější díla patří například Truvérská mše Petra Ebena, Missa brevis Zdeňka Lukáše, Missa clara Jiřího Laburdy, pastorální Missa brevis Jiřího Pavlici aj. Do mešní tvorby pronikaly také jiné hudební styly – příkladem může být Jazzová mše Jaromíra Hniličky.

Petr Eben: Truvérská mše – Obětování Mše je určena pro sólový hlas, sbor, varhany, kytaru ad libitum a dvě flétny. Mše vznikla koncem šedesátých let 20. století, v době, kdy se s oblibou využívaly při liturgii mše s kytarovým doprovodem. Na rozdíl od běžného repertoáru, který čerpal převážně z folku, napsal Petr Eben umělecky hodnotnější hudbu, ve které jsou patrné inspirace středověkými písněmi truvérů. Mše obsahuje části mešního propria – Vstup, Mezizpěv, Obětování, Přijímání a Závěr. Autorkou českého textu je Zdenka Lomová.

REQUIEM

Části requiem
Requiem, mše za zemřelé, zahrnuje části mešního ordinaria (vyloučeny jsou radostné Gloria a Credo) i propria: intoritus Requiem aeternam, Kyrie, graduale Requiem aeternam, tractus Absolve Domine, sekvenci Dies irae, offertorium Domine Jesu Christus, Sanctus, Benedictus, Agnus Dei a communio Lux aeternam.

Proměny requiem v historii
Requiem mělo nejprve podobu jednohlasých gregoriánských zpěvů. Nejstarší vícehlasá zpracování celého mešního cyklu jsou z období renesance. Jejich autory jsou Johannes Ockeghem, Guillaume Dufay, Josquin Desprez aj. Requiem psali i skladatelé v období baroka a klasicismu – slavné je především Requiem Wolfganga Amadea Mozarta. V 19. století vznikla vedle užitkových kompozic i monumentální díla, která překračují rámec liturgického určení. Jejich autory byli Hector Berlioz, Giuseppe Verdi, Antonín Dvořák aj.

Antonín Dvořák: Requiem, op. 89 – Dies irae Dvořákovo Requiem z roku 1890 je monumentálním vokálně instrumentálním dílem. Rozsáhlý latinský text sekvence Dies irae (Den hněvu), který líčí scénu posledního soudu, je rozdělen do několika oddílů. První z nich je dramaticky vyznívající sborovou částí.

Osobitou podobu mělo requiem v protestantské luteránské církvi. Nezhudebňovalo latinský text, ale bylo sestaveno z částí německého překladu bible. Vrcholným dílem tohoto typu je Německé requiem Johannesa Brahmse.   

Requiem jako koncertní smuteční skladba
V tvorbě některých skladatelů 20. století se requiem ještě více odklonilo od svého původního funkčního určení a stalo se koncertní smuteční skladbou. Například České requiem Ladislava Vycpálka je komponováno na české překlady biblických textů, z tradičního formového řešení requiem zachovává pouze část Dies irae.  

KONTROLNÍ OTÁZKY

• Co se rozumí termínem mše?
• Jakou podobu měly středověké mše? Charakterizujte nejstarší vícehlasé techniky – organum, melismatické organum, organum notredamské školy.
• Vysvětlete, jaké typy mší komponovali skladatelé v období renesance.
• Charakterizujte mešní tvorbu z období baroka. Co je to missa brevis, missa solemnis?
• Které významné mše z období klasicismu znáte? Co je to pastorální mše?
• Jaké byly podmínky pro mešní tvorbu v 19. století?
• Které významné mše ze 20. století znáte? Jak ovlivnila mešní tvorbu ustanovení 2. vatikánského koncilu?
• Vysvětlete, co je to requiem.